Stejně jako v Lovci, ani tentokráte není souboj požehnaného předka hlavního hrdiny série, Vincenta Rougemonta, úspěšný a končí tragicky. Jak jinak. Potom by se totiž Vincentova role zúžila do psaní podřadných novinových článků, a historický úkol likvidace ozubeného netvora by už neležel na něm, nýbrž by byl Aymarem splněn…
Osou vlastního příběhu je Vincentův vztah se snoubenkou Elise Girardovou, procházející těžkou zkouškou: okouzlující dívka, pracující jako sekretářka ctižádostivého vydavatele Reinera, se má proti své vůli zúčastnit večeře s houslovým virtuosem Vladimirem Kerganem. Ten samozřejmě není nikým horším, než… princem noci! A tak se počáteční horoucí milostný vztah mění v podezřívání, obviňování a hlavně Elisino ťukání na čelo, nehraničí-li počínání jejího milého s čirým bláznovstvím. Jenže smyčka se začíná nebezpečně rychle utahovat, ozubenec je Elise i Reinerovi čím dál blíž a společensky znemožněný Vincent musí co nejrychleji jednat…
Ve druhém albu série Princ noci, nazvaném příznačně Dopis inkvizitora, se tempo děje roztáčí na plné obrátky. Vedle podružné . příběhové linie o marném boji Vincentova předka Aymara s nestvůrným Kerganem, je to kriminálně laděná linka hlavní: pátrání po vrahovi mladých dívek a prostitutek v pařížském podsvětí. Pro pozorného čtenáře to samozřejmě není žádné překvapení, když brzy vyvstane souvislost mezi hnusnými mordy a přítomností houslového umělce ve městě. Na hodnotě alba to ale vůbec neubírá, jelikož se přece nejedná o žádnou detektivku (byť vyšetřovatelův význam posiluje to, že ho hraje Jean Gabin), nýbrž nefalšovaný upírský horor, v němž krev cáká z každé stránky. Což se Yvesovi Swolfsovi, scénáristovi a kreslíři v jedné osobě, celkem daří. Rozehrává poměrně jednoduchou zápletku, zaplněnou hlavně akcí (nejrůznější honičky, pěstní souboje, policejní zatýkání a samozřejmě souboje s upíry) a erotikou (nezapomeňme, že Vincent si tu zpočátku užívá s Elise a Kergan se svým neřestným zájmem o mladé, hezké ženy blýskl už v albu Lovec).
Mimo to se autor pomaličku začíná pouštět do filozofických rozborů o správnosti počínání rodu Rougemonteových, přenášených do obecných rovin na bázi zločin a trest. V tomto směru bych mu ovšem doporučil raději věnovat se tomu, čemu rozumí a co umí.
Jinak album kráčí ve šlépějích svého předchůdce. Kresebně předvádí průměr ve své nejčistší podobě; je třeba být postižen jakýmsi „Swolfsovým syndromem“, aby někdo mohl jeho kresbu vyloženě obdivovat – ani monstrum není vykresleno příliš věrohodně, tedy strašidelně. A také po stránce výrobní, spadající již na bedra českého vydavatele, tedy Barlow comics; překlad sice občas pokulhává, ale vyhýbá se gramatickým chybám a překlepům; obálka přebírá francouzský originál, jenže je trochu nevkusně zasazena do barlowáckého designu (což by se dalo vytknout všem jeho titulům); papír, tisk i vazba odpovídají rozumné ceně a tak jediné, co opravdu nepůsobí dobře, je nic neříkající a nezáživný blábol o všepřítomnosti upírů na straně dvě…
Osou vlastního příběhu je Vincentův vztah se snoubenkou Elise Girardovou, procházející těžkou zkouškou: okouzlující dívka, pracující jako sekretářka ctižádostivého vydavatele Reinera, se má proti své vůli zúčastnit večeře s houslovým virtuosem Vladimirem Kerganem. Ten samozřejmě není nikým horším, než… princem noci! A tak se počáteční horoucí milostný vztah mění v podezřívání, obviňování a hlavně Elisino ťukání na čelo, nehraničí-li počínání jejího milého s čirým bláznovstvím. Jenže smyčka se začíná nebezpečně rychle utahovat, ozubenec je Elise i Reinerovi čím dál blíž a společensky znemožněný Vincent musí co nejrychleji jednat…
Ve druhém albu série Princ noci, nazvaném příznačně Dopis inkvizitora, se tempo děje roztáčí na plné obrátky. Vedle podružné . příběhové linie o marném boji Vincentova předka Aymara s nestvůrným Kerganem, je to kriminálně laděná linka hlavní: pátrání po vrahovi mladých dívek a prostitutek v pařížském podsvětí. Pro pozorného čtenáře to samozřejmě není žádné překvapení, když brzy vyvstane souvislost mezi hnusnými mordy a přítomností houslového umělce ve městě. Na hodnotě alba to ale vůbec neubírá, jelikož se přece nejedná o žádnou detektivku (byť vyšetřovatelův význam posiluje to, že ho hraje Jean Gabin), nýbrž nefalšovaný upírský horor, v němž krev cáká z každé stránky. Což se Yvesovi Swolfsovi, scénáristovi a kreslíři v jedné osobě, celkem daří. Rozehrává poměrně jednoduchou zápletku, zaplněnou hlavně akcí (nejrůznější honičky, pěstní souboje, policejní zatýkání a samozřejmě souboje s upíry) a erotikou (nezapomeňme, že Vincent si tu zpočátku užívá s Elise a Kergan se svým neřestným zájmem o mladé, hezké ženy blýskl už v albu Lovec).
Mimo to se autor pomaličku začíná pouštět do filozofických rozborů o správnosti počínání rodu Rougemonteových, přenášených do obecných rovin na bázi zločin a trest. V tomto směru bych mu ovšem doporučil raději věnovat se tomu, čemu rozumí a co umí.
Jinak album kráčí ve šlépějích svého předchůdce. Kresebně předvádí průměr ve své nejčistší podobě; je třeba být postižen jakýmsi „Swolfsovým syndromem“, aby někdo mohl jeho kresbu vyloženě obdivovat – ani monstrum není vykresleno příliš věrohodně, tedy strašidelně. A také po stránce výrobní, spadající již na bedra českého vydavatele, tedy Barlow comics; překlad sice občas pokulhává, ale vyhýbá se gramatickým chybám a překlepům; obálka přebírá francouzský originál, jenže je trochu nevkusně zasazena do barlowáckého designu (což by se dalo vytknout všem jeho titulům); papír, tisk i vazba odpovídají rozumné ceně a tak jediné, co opravdu nepůsobí dobře, je nic neříkající a nezáživný blábol o všepřítomnosti upírů na straně dvě…
