Arnaud de Rougemont, občan komisař, aktivní účastník francouzské revoluce, jeden z mnoha, jehož ruce byly pošpiněny krví nevinných obětí po tisících popravených na gilotinách, dostává náročný a netradiční úkol: zlikvidovat záhadného, obrovského vlka, útočícího vždy za úplňku na ženy a dívky. Vrahem více jak deseti obětí samozřejmě není nikdo jiný, než upír Princ noci a hned v úvodu alba tak dochází k dalšímu osudovému setkání mezi ním a zástupcem rodu Rougemontů, už od středověku dychtícím po jeho smrti. Jako už několikrát v minulosti (viz. boj druhého dílu Dopis inkvizitora či Jehana) však končí dobrovolným odchodem Rougemonta ze světa. To Vincentovi, pokračovateli rodu v první polovině 20. století, se daří výrazně lépe – přestože na 46. stránce alba končí zatčený v policejním voze.
Zajímavé je z tohoto pohledu srovnání hlavního hrdiny celé série s jeho předky. Jak to, že to je právě on, antihrdina až do morku kostí, kdo nakonec . zlodušského Vladimira Kergana zlikviduje? Když se to přitom nepovedlo takovým tvrďákům jako rytířovi Jehanovi, bez okolků likvidujícímu démony všeho druhu, inkvizitorovi Aymarovi, na ohnivých hranicích posílajícího desítky nevinných podezřelých z čarodějnictví do pekla, ani revolucionářovi Armandovi, bez okolků popravujícího stovky občanů jen proto, že se znelíbili republice? Je to, jednoduše řečeno, součást autorova filozofického poselství. Swolfs totiž nevytváří ponurý „akční komiks“, jak by se zdálo v prvním díle, nýbrž se čtenáři snaží sdělit – jak už napovědělo druhé album – několik nadčasových myšlenek. Není na tomto místě prostoru ani cíle je rozebírat, stačí si říci, že otázky hodnoty života a hrůznosti smrti, důležitosti poslání a splnění daného slova přináší poutavou formou a že čtenáři je předkládá tak, že ten si je možná ani neuvědomí.
V každém případě se Swolfsovi podařilo albem Úplněk završit úvodní trilogii Prince noci se ctí. Rozřeší těch několik hádanek a otazníků, nastolených v Dopise inkvizitora, nechá si lehce pootevřená vrátka pro navázání nového pokračování a hlavně – nenudí. Dokáže vtáhnout do děje, čemuž napomáhá jednoduchá, jakoby těžkopádná kresba, vhodně prostoupená textovou složkou. Pokud tedy čtenář akceptuje nenáročnou scénáristickou linku, nevadí mu občasné filozofické úlety, zvykne si na trošku zvláštní kresbu a toleruje i několik nelogičností (od drobných jako výskyt oslovení seržante ve středověku po celkem zásadní jako až podivuhodná náhodnost při setkávání Kergana s Rougemonty), pak ho čeká dobré a svěží, oddychové čtení.
U tohoto alba je pak nutné přidat ještě jeden plusový bod, tentokráte pro vydavatelství Barlow, které ke klasické úpravě známé z předchozích sešitů konečně publikovalo užitečný a čtivý úvod – profil autora.
Zajímavé je z tohoto pohledu srovnání hlavního hrdiny celé série s jeho předky. Jak to, že to je právě on, antihrdina až do morku kostí, kdo nakonec . zlodušského Vladimira Kergana zlikviduje? Když se to přitom nepovedlo takovým tvrďákům jako rytířovi Jehanovi, bez okolků likvidujícímu démony všeho druhu, inkvizitorovi Aymarovi, na ohnivých hranicích posílajícího desítky nevinných podezřelých z čarodějnictví do pekla, ani revolucionářovi Armandovi, bez okolků popravujícího stovky občanů jen proto, že se znelíbili republice? Je to, jednoduše řečeno, součást autorova filozofického poselství. Swolfs totiž nevytváří ponurý „akční komiks“, jak by se zdálo v prvním díle, nýbrž se čtenáři snaží sdělit – jak už napovědělo druhé album – několik nadčasových myšlenek. Není na tomto místě prostoru ani cíle je rozebírat, stačí si říci, že otázky hodnoty života a hrůznosti smrti, důležitosti poslání a splnění daného slova přináší poutavou formou a že čtenáři je předkládá tak, že ten si je možná ani neuvědomí.
V každém případě se Swolfsovi podařilo albem Úplněk završit úvodní trilogii Prince noci se ctí. Rozřeší těch několik hádanek a otazníků, nastolených v Dopise inkvizitora, nechá si lehce pootevřená vrátka pro navázání nového pokračování a hlavně – nenudí. Dokáže vtáhnout do děje, čemuž napomáhá jednoduchá, jakoby těžkopádná kresba, vhodně prostoupená textovou složkou. Pokud tedy čtenář akceptuje nenáročnou scénáristickou linku, nevadí mu občasné filozofické úlety, zvykne si na trošku zvláštní kresbu a toleruje i několik nelogičností (od drobných jako výskyt oslovení seržante ve středověku po celkem zásadní jako až podivuhodná náhodnost při setkávání Kergana s Rougemonty), pak ho čeká dobré a svěží, oddychové čtení.
U tohoto alba je pak nutné přidat ještě jeden plusový bod, tentokráte pro vydavatelství Barlow, které ke klasické úpravě známé z předchozích sešitů konečně publikovalo užitečný a čtivý úvod – profil autora.
