CÍLOVÁ SKUPINA - POPULISMUS VS. ELITÁŘSTVÍ?
Má-li se naše dílo ucházet o přízeň velkého počtu osob, potom se jen obtížně dokážeme dozvědět, čemu každá z nich dává přednost a co si oškliví. Tento problém někteří nakladatelé i někteří autoři kreslených seriálů řeší tak, že se snaží nikoho neurazit. To se prakticky projevuje tím, že když se v příběhu objeví scéna nebo dialog, který by mohl někomu připadat jako nepřijatelný, snaží se jej rozmělnit tak, aby nezůstal ani jediný trn, který by popíchl i toho nejcitlivějšího čtenáře. Takový postup však jednak zesiluje domněnku, že kreslené seriály jsou samotnou svou podstatou urážející a že je lze tolerovat jen tehdy, vodí-li se za ručičku, a jednak nebere v potaz značný počet potenciálních čtenářů, kteří nehodlají ztrácet čas průměrnými a podprůměrnými seriály.
Tím samozřejmě nechceme tvrdit, že by příběhy v kreslených seriálech měly bavit jen cynické postadolescenty, ale chceme jen zdůraznit, že množina čtenářů je rozsáhlá a rozmanitá, že k ní není možné přistupovat na základě nějakých omezujících kritérií a umělých představ o fiktivním "průměrném čtenáři". Samotný pojem "průměrného čtenáře" je anachronismus: uvažuje totiž o čtenáři, který neexistuje. Nejlepším způsobem, jak celou věc vyřešit je (podle našeho názoru) připustit, aby si každý námět našel svůj výraz v optimálně zpracovaném příběhu, který si pak sám přiláká své konzumenty.
DĚJOVÁ STRUKTURA
Než se detailně pustíme do zpracovávání interních mechanismů našeho příběhu, musíme si vyjasnit jeho celkovou strukturu. Aby myšlenka, kterou chceme sdělit, měla maximální účinek, je třeba, aby příběh měl náležitou formu, aby byl ucelený a po formální stránce jednotný tak, že v lidské mysli vyvolá dojem něčeho ukončeného, souvislého, organizovaného. Formy, jichž lze využít ke sdělení příběhu, jsou značně rozmanité. Některé z nich se používají častěji, jiné jsou méně obvyklé, každá má své výhody a nevýhody a svou oblast působnosti. V zásadě by si scénárista měl zvolit vždy tu strukturu, která je pro efekt, pro zamýšlený záměr ta nejpříhodnější. Podstatné je, že přitom musí vždy rozumět struktuře vznikajícího díla. Musí vždy vědět, co dělá, proč to dělá a jaké bude mít to či ono rozhodnutí následky pro celkové vyznění příběhu.
Některé struktury jsou konvenční a snadno srozumitelné. Často se používá struktura v zásadě eliptická, v níž se konec příběhu odvolává na jeho začátek, v níž opakování téže "věty" nebo téhož obrázku vytváří dojem jakési smyčky a tomu, co je mezi začátkem a koncem, tak uděluje určitý řád a jednotu. V albu Sous le signe du capricorne série Corto Maltese najdeme např. dvě povídky, které začínají a končí týmž obrázkem plachetnice, jak tiše brázdí mořskou hladinu. Jsou to povídky II. Rendez-vous a Bahia a III. Samba avec tir fixe.
Jiná struktura vypadá tak, že příběh začne od prostředka a během jeho rozvíjení se připomíná a zpětně ukazuje to, co se stalo předtím - retrospektivně. Současně se tedy v ději postupuje vpřed i vzad; během příběhu se tak stýká přítomnost s minulostí. V 11. albu série Tex - L'ultima frontiera z roku 1997 se např. hlavní hrdina na třech místech příběhu zpětně dozvídá informace o původu a o dětství míšence jménem Jesus Zane, kterého se chystá dopadnout. Odkazy na minulost jsou zde graficky znázorněny odlišným orámováním obrázků. Ostatně v celém komiksu Maus Arta Spiegelmana se systematicky střídá současnost s minulostí.
Ještě složitější struktura je tato: příběh postupně vyprávějí různé postavy a jejich verze se liší podle toho, co z hlavního děje osobně spatřily a prožily. Žádná a nich proto nemůže vylíčit příběh v celé úplnosti, ale každá z nich nám poví o něco víc, a nakonec proto dostaneme úplný obraz.
Mnoho avantgardních autorů dnes nicméně dává svým příběhům spíše "neformální" strukturu a snaží se držet se co nejdále od shora popsaných klasických struktur. Např. v Jimmym Corriganovi se střídá minulost s přítomností i s obrazy, které mají původ v imaginaci hlavního hrdiny, aniž by se tyto roviny vyprávění nějak výrazně graficky odlišovaly. Je pak na čtenáři, jak si to celé přebere.
Tato příručka vznikla jako pracovní materiál pro 2. setkání Klubu sběratelů kreslených seriálů; v Brně v dubnu 1989 Vladimír "Zarkoff" Zavadil.
