PROSTŘEDÍ
Začněme prostředím, které značně ovlivňuje povahu zápletky a jednání postav. Scénárista, který bude chtít vylíčit kolonizaci Neptunu roku 3020 nebo společenský život v Londýně roku 1890 bude muset usilovat o to, aby příslušné prostředí bylo hodnověrné, aby se stalo ucelenou realitou, která však nicméně nesmí působit ani dotěrně ani okázale. Svět, který scénárista hodlá vylíčit, musí znát do těch nejmenších podrobností tak, aby v něm byl doma, mohl se v něm přirozeně pohybovat, aniž by čtenáře zasypal lavinou různých vysvětlování. Dobře vystavěný a logicky zkonstruovaný svět je obrovským trumfem pro potlačení čtenářovy nedůvěry a pro získání jeho zájmu. Nestačí však pochopit fyzickou realitu zvoleného prostředí, je třeba mu navíc dodat atmosféru a citové zabarvení.
POSTAVY
Pokud jde o charakteristiku postav, je třeba si uvědomit, že dříve byly comicsové postavy jednoznačné, buďto kladné nebo záporné. Až teprve Stan Lee jako první Američan zavedl dvourozměrné hrdiny. (Příkladem je kladný a loajální hrdina, který však nemá štěstí u žen -typickým představitelem takového hrdiny je Spider-Man.)
Žádný velký pokrok od té doby nenastal. Aby se více hodili do dnešní doby, jsou soudobí hrdinové výstřednější, surovější, podivnější nebo neurotičtější než dříve. Způsob, jímž jsou charakterizováni, se však v podstatě nezměnil. Stále se jedná o dvourozměrné postavy. Odpovědnost za to spočívá pravděpodobně v názoru, který je silně rozšířen, a podle něhož "nedá-li se charakter postavy shrnout do patnácti slov, není postava dobrá."
Víme-li však, že charakter postavy je třeba shrnout do patnácti slov, potom zřejmě vymyslíme takovou postavu, jejíž povahový rejstřík není příliš rozsáhlý. Vymyslíme například "cynického policejního důstojníka, který byl svědkem vraždy svých rodičů a stal se maskovaným vykonavatelem spravedlnosti". To sice může být vcelku pohodlné východisko pro charakteristiku postavy, scénáristé však bohužel mají ten neblahý zvyk, že tuto charakterovou kostru nijak nedoplňují ani nerozvíjejí. Je-li postava založena na primitivních požadavcích, nestane se nikdy ničím víc než primitivní postavou.
Jiného přístupu k postavě používá divadlo. Alan Moore, vynikající anglický scénárista, se vždy, když to bylo možné, snažil vniknout do postavy zevnitř, snažil se ji "zahrát" tak, jak by to udělal herec; to často vede k cenným výsledkům. Objevíme-li sami pro sebe hlas i chování postavy, utkví nám tyto prvky v paměti a pomohou nám pak odpovídajícími prostředky zobrazit vývoj postavy, včetně věrohodného dialogu. Nezapomínejme, že každá osoba, která se v příběhu objeví, je postavou, i když by měla pouze přejít po pozadí, nic neříci a už se neobjevit. Psát scénář, to znamená vynalézt nový svět, a zalidnit jej.
Tato příručka vznikla jako pracovní materiál pro 2. setkání Klubu sběratelů kreslených seriálů; v Brně v dubnu 1989 Vladimír "Zarkoff" Zavadil.
