. "Oranžová a zlatohnědá,
jak slunce tmě, co spát jí nedá."
(Jean Raiforteur)
Našince vždycky zahřeje u srdíčka, když vidí, že nějaký film nebo třeba písnička slavného zahraničního umělce odkazuje na naši malou zemičku uprostřed Evropy. Jasně, pokud je dotyčným autorem populární zimbabwský režisér, případně laoský kytarista, u vytržení z toho asi zrovna dvakrát nebudeme. Něco jiného však je, když se jedná o amerického herce, anglického skladatele či dokonce francouzského komiksového autora - to už je věru jiná!
"Tajemství je výlet létem
a les, tam, kde na mne čekáš…"
(Pierre-Paul Frolé)
Přesně tohle je případ dílka s poněkud nejednoznačný názvem Troška modrého kouře. Obálka už více prozrazuje: mladá dívčina v gauginovském podzimním lese zobák vypaluje a z cigarety bleděmodrý kouř k nebi pluje. (A pak, že prý modrá je dobrá, Hejmo). Obrázek stylizuje podobu básně Tristana Corbiera Petit mort pour rire. Scénárista Denis Lapiere a kreslíř Ruben Pellejero čtenáře pomocí jednoduchého milostného příběhu o nenaplněné lásce Laury, dcery baculaté hostinské Olgy, a eskortovaného politického vězně, spisovatele a studenta Ludvika, zavádí na konec společensky bouřících 80. let minulého století. Jednoduchosti navzdory je však připraveno veliké překvapení, jehož nositelem je sám vypravěč, bezejmenný cestovatel.
. "Rozkoš pálí, škrábe, bolí,
těch polibků nemnoho-li
hodnotnou jest výplatou?"
(Jean Raiforteur)
Tvůrci tvrdí, že děj i letopočet příběhu nejsou blíže určeny. Nejde jim totiž o převedení osudů konkrétní země v konkrétní době - chtějí něco úplně jiného. Jejich historie se může použít rozličně, lze ji vlít do kteréhokoliv systému, v němž je svobodě rozježděn ksicht. Lidské profily jsou neměnné a fungují vždy stejně: milujícím nelze odepřít jejich štěstí puškou, víru ve svobodu mysli též ne; mstít se je člověku podobné, co rychlost šípu.
"Luna v spleti mraků,
měsíc vplouvá do oblaků."
(Maxim Gras)
Přesto všechno nelze vyvrátit fakt, který je minimálně Čechovi na první pohled jasný. Příběh se odehrává v pohnutých listopadových dnech roku 1989 v Praze. Panorama našeho hlavního města (strana 33), demonstranti na Staromáku (41), Národní divadlo (50) či akční scéna na Malostranském náměstí (58 - 59) hovoří zcela jasně. Průzkum a rozšifrování podrobností (podivné tvary vejtřasky-pragovky), česko-francouzská jména (Ludvik, Laura, Olga) či nepřesné údaje rodákovi odhalí nejednu nepřesnost, ale jak již bylo řečeno - o ty tu vlastně vůbec nejde.
. "Co známe? Lásku? Nenávist?
Co máme? Jen bzukot křídel čmeláčích…"
(Pierre-Paul Frolé)
Zajímavou publikaci korunuje nečekané poselství autorů v závěrečné textově-skicové příloze (proložené zmateným souvětím o desítkách tisíců protestujících mladistvých Pražanů proti zasedání MMF a SB): čerpejme silněji ze slovanské kultury, protože má k evropské určitě blíže než germánsko-románská.
"Má lásko, čekající, toužící lásko!
Ploužím se kolem - kolem a váhám…"
(Maxim Gras)
