. "Pro všechny démony Niflhelu!!!"
Dějově totiž 26. díl navazuje na ty, které popisují Thorgalův původ a jeho příchod na Zemi: na Dítě z hvězd (č. 7), vydané kdysi i u nás, a na Ogotajovu korunku. Známá fakta zde slouží jako odrazový můstek a posouvají skládačku hrdinova života, byť o maličkou píď, dál.
Thorgalova pouť po mořích a oceánech trvá již dva roky. Spolu se svou ženou Aaricijí, synem Jolanem a dcerou Louve hledá ideální zemi, ve které by mohli spokojeně a šťastně žít. Na jednom z dalších ostrovů, kde přistanou, čelí hlava rodiny pokusům ostatních o rozhodnutí k návratu; Jolan ho přesvědčuje o zrušení vyobcování ze strany Vikingů. Cestě zpět by nemělo nic bránit, jenže tvrdohlavý otec trvá na svém a když se konečně rozhodne vyhovět, je již pozdě. Jejich kocábku, kotvící pár desítek metrů od břehu, v noci zničí požár. Jakoby "náhodou" se ráno objeví dva cizinci, kteří nešťastné rodině nabídnou přístřeší a pomoc. . Brzy se však ukazuje, že Chrysios a Tiago, vybavení vysílačkami, antigravitačními pásky a laserovými zbraněmi mají zcela jiné úmysly. Po napínavých peripetiích v poušti se celá skupina ocitá v městečku, zbudovaném v horské oáze a naši Vikingové se dostávají se do spárů zakrslíka Sargona, zdejšího vládce, a jeho poskoka, hromotluka Orchiase. Ti pomocí přístroje, zvaného introspector, získají z Thorgalova mozku všechny důležité údaje, které se tak simultánně dozvídá i čtenář. Protože v nich spočívá kouzlo tohoto alba, zastavíme náčrt děje právě zde a prozradíme již jenom, že Thorgal se svým věznitelům - jak jinak - vzepře, dostane se do místního podzemního labyrintu a vše nakonec skončí gigantickou explozí. To samozřejmě znamená: dobře.
"Je konec, lásko. Vracíme se domů."
Thorgal je vynikající fantasy série, ovšem podle mnohých (fanoušků i odborníků) se pomalu dostává na slepou kolej. Chtělo by to něco, co by ji pořádně oživilo, nakoplo vpřed - třeba nového záporáka nebo smrt nějaké důležité postavy. Nic takového se však neděje a proto jsou teď jednotlivé díly pouhou nastavovanou kaší toho, co už tu jednou bylo. Typickým rozmělňováním je Le royaume sous le sable: nic vpravdě zásadního se nedovídáme, nejsme svědky žádných originálních nápadů, je to prostě album jedno z mnoha, jakých tu už bylo a ještě bude. Což je na Thorgala, psaného Van Hammem, hanebně málo. Zvláště, připočítáme-li k tomu takové drobné nesmysly, jako Jolanovo vytrvalé oslovování rodičů křestními jmény či symboly - harpuny - kterými se na šatech směšně, až přihlouple, označují příchozí z hvězd… Přímočarý, akční příběh to zkrátka všechno - už dávno - nezachrání.
. Slavné to bohužel není ani s Rosińského kresbou, která od 22. dílu (Géants) stagnuje a objevují se v ní prvky úpadku. I když na první pohled vypadá stejně jako před dvaceti lety, odfláknuté obličeje a chybějící pozadí představují nemilé novum. Mezi pozitiva lze počítat klasicky temperovou obálku (tentokráte velmi temně laděná a zároveň uchvacující svou monumentalitou) a dvojstranu 20 - 21, shrnující na jediném obrázku celý Thorgalův život a čtenáři tak nabízející průřez dosavadní čtvrtstovkou alb.
Thorgal již dva roky brázdí moře a hledá svou vysněnou, šťastnou zemi. Zdá se, že milovníky mořeplavby jsou v poslední době i Van Hamme a Rosińským. Jejich zahrávání s úrovní série na ní ale může mít zdrcující účinky. Otázkou je, zda-li ji taková bouře očistí, nebo naopak pošle ke dnu…
