Z kanclu do divočiny
Sám o sobě slibuje název Hvězda pouště kovbojku plnou střelby, ušlechtilých koní, spravedlivých hochů a vnadných, voňavých dívčin. Jenže v tomhle komiksu je to všechno naopak. Už při letmém prolistování zaujme množství brutality, ošklivosti, nesnášenlivosti a zla.
. . .
Zřejmě nevědomky přijal roli hlavního hrdiny Sean Connery a - při srovnání s propadákem typu filmové Ligy výjimečných - si nevede nijak špatně. Matthew Montgomery pracuje jako vysoce postavený úředník ve Washingtonu, k jehož pracovní náplni patří podepisování stovek úředních dokumentů. Jako každý správný byrokrat je skrznaskrz prohnilý, byť je líčen jako zásadový muž na svém místě - jenže právě to se mu nakonec pořádně vymstí. Doma mu to zrovna dvakrát neklape (scénárista v těchto pasážích klade důraz na kontrast s krásnou přírodou), takže si to na stole pěkně rozdává se svou sekretářkou. Což ovšem neznamená, že mu bude zrovna dvakrát do smíchu, když jednou večer najde svou manželku a dceru brutálně znásilněné a zavražděné… Právě naopak - vzhledem k tomu, že místní policie se k případu staví značně laxně (což je s přihlédnutím k jeho postavení nanejvýš podivuhodné), rozhodne se vypátrat na vlastní pěst, kdo měl zájem na smrti jeho nejbližších. Po menším průzkumu se tedy vydává na Západ hledat jistého Jasona Cauldraye, který má vysvětlit Matthewovi palčivou otázku: proč znetvořil těla svých obětí znakem podivné hvězdy?
. S kusem pravdy a kulkou v hlavě
Tu se počíná odvíjet vlastní příběh - na nefalšovaném americkém Divokém Západě, zřejmě mnohem podobnějším tomu skutečnému, jaký ve druhé polovině 19. století byl, než jak nám ho líčí napomádované westerny s Johnem Waynem v hlavní roli. Je to Západ harmoniky Charlese Bronsona či špinavé tváře Clinta Eastwooda, a Marini ho kresebně postavil na nejlepších základech z Blueberryho a narouboval na vlastní, nepřehlédnutelný rukopis, dělající muže ještě svalnatější a dámy vyspělejší a zaoblenější.
Pokud je ale čtenář v Blueberrym a podobných eposech stále ještě více uchvácen poetikou a hrdinskostí Západu, tady dostává zásah mezi voči. Žádná idyla, ale jen utrpení, špína, nespravedlnost a právo silnějšího. Stavět železnici tehdy nebyl žádný med a být Indiánkou už vůbec ne. Na pozadí "obyčejného" příběhu se tak mísí osudy deportovaných s všelijakou havětí a kriminálními živly. Tedy těch, kterým administrativní rozhodnutí kdesi v dalekém hlavním stanu "velkého velitele" sebralo vše a hodilo je až na úplné dno společnosti, s dobrodruhy hledajícími v tomto prostředí pouze slávu a rychlý prachy. Do toho všeho vstupuje uhlazený a kultivovaný úředník, dosud stále věřící v ideály demokracie a sílu moderní společnosti. Po konfrontaci s dravým prostředím však musí své názory "trošičku" popravit…
. Zpočátku fádně vypadající kriminálka tak s blížícím se závěrem získává na pravdivosti a síle a zasahuje hluboko do srdce - možná mnohem více, než by se od Desberga (IRS, Scorpion) očekávalo a než on sám chtěl. Je to rozhodně větší překvapení, než Mariniho kresba (Rapaces, Gipsy, Scorpion), která tentokráte zůstává navlas stejná, jako třeba v Gipsym. Pravdou je, že oba umělci již spolu úspěšně dělali na historicko-mystickém Scorpionovi, který také patří k tomu lepšímu, co Desberg doposud vytvořil. Nu a Etoile du desert patří jednoduše mezi nadstandardní komiksy (což dokazuje i cena Betty Boop za nejlepší grafiku na festivalu v Hyeres), které čtenáře udrží ve své moci od začátku až do konce a nedá mu vydechnout. Že by tedy Desberg nakonec přeci jenom našel tu správnou cestu?
