. Kdo to vlastně je Lucien Brindavoine? Před válkou to byl majitel fotografického ateliéru a hlavní hrdina, či spíše antihrdina, jiného Tardiho alba "Adieu Brindavoine". (Pro zajímavost uvádíme, že ze svého ateliéru, ve kterém byl zabit jistý Zarkhov (!!??), byl nucen uprchnout a prožil pak řadu bizarních dobrodružství, v nichž byl mimo jiné jeho protihráčem milionář Otto Lindenberg.) V albu Tajemství velkého mloka, které se odehrává v době od 9. prosince 1916 do 10. listopadu 1918, se osudy Luciena Brindavoina nerozlučně propojí s osudy Adély Blanc-Sec, ovšem jinak, než si teď třeba myslíte.
. Právě osudného 9. prosince 1916 už má totiž Brindavoine války po krk a záměrně si způsobí otravu krve. Než ale upadne do bezvědomí, přihodí se mu zvláštní věc, ve které má prsty bývalá Adélina mumie. Výbuch dělostřeleckého granátu otevře cestu do podzemní krypty, kde k Lucienu Brindavoinovi promluví podivná nazelenalá soška. Tentokrát kupodivu nejde o žádný zlověstný idol tajné sekty, ale o přenosové zařízení, pomocí kterého Adélina mumie Brindavoinovi vysvětlí, co má udělat, aby Adéla mohla být znovu přivedena k životu. V prvé řadě je nezbytné najít velkého mloka, známého v přírodovědeckých kruzích jako Megalobatrachus Japonicus.
Celou tuto událost ale Brindavoine bohužel v horečce vyžvaní Dieuleveultovi, který pod jménem Pochard funguje na frontě jako vojenský chirurg. Takže o zápletku je postaráno. Dieuleveult amputuje Brindavoinovi paži, ten je demobilizován, na svůj hlavní úkol (vzkřísit Adélu) zapomene a svůj čas tráví v barech, vinárnách a bistrech, kde vede protiválečné řeči. Je proto třeba další intervence Adéliny mumie, aby se svého hlavního úkolu zhostil. Tři strany před koncem, přesněji 10. listopadu 1918, konečně zamíří do bývalé Mouginotovy laboratoře, netuše, že jej sleduje nejen Dieuleveult, ale i Cosa Nostra, která se chce zmocnit tajemství dlouhého života. Přichází policie, hodně se střílí, Dieuleveult, příšerně zohaven, uniká a ve 23,50 hod. je Adéla vzkříšena k novému životu a k novým dobrodružstvím. Datum a čas zde hrají jistou roli, protože, jak vzdělaný čtenář jistě tuší, následujícího dne podpisem příměří oficiálně končí Velká válka.
.
Pro tuto epizodu zvolil Jacques Tardi postavu vypravěče, jakéhosi vyzáblého a stářím notně poznamenaného archiváře, který děj komentuje, vysvětluje a posouvá dopředu. Řekněme hned, že zbytečně. To, co by každý pozorný čtenář byl schopen sám pochopit, nebo to, co by se dalo říci jednou větou v textovém komentáři, se zde nadbytečně a místy i rozvláčně opakuje a objasňuje.
Do hlavního děje Tardi dále vložil další, vcelku zbytečnou dějovou linii. Otto Lindenberg v ní uzavře příměří s hlavou newyorské mafie Coppolou a nejenom, že vyšlou své lidi do Paříže za Brindavoinem, ale sezvou do New Yorku největší průmyslníky a náboženské vůdce z celého světa, aby si rozdělili poválečné sféry vlivu a dohodli se na rozdělení ekonomické a ideologické moci. Tato druhotná a neobyčejně mnohomluvná dějová pasáž je rozsekána do malých úseků, které prokládají shora uvedený hlavní děj. Aby mohl autor, který byl pravděpodobně zaskočen nedostatkem místa, dokonat na 47. straně Adélino vzkříšení, sdělí nám ústy svého vypravěče, že: "Coppolovy a Lindenbergovy plány pochopitelně ztroskotají, neboť lidé jsou svou přirozeností rozumní a šlechetní ." Tečka, šlus a protentokrát konec ideového školení. Lindbergovo a Coppolovo (a Tardiho) politologické úsilí však nikam nevede a k údivu čtenáře ústí do ztracena…
