. Jak si jistě ještě vzpomínáte, na stránkách předcházejícího alba Neobyčejných dobrodružství Adely Blanc-Sec krvežíznivě řádila obrovská sytě červená chobotnice. V sedmém albu se dozvíme, kde se tento polyp vlastně vzal a jaké byly jeho další osudy. Dozvíme se toho ovšem daleko více, neboť tato epizoda, která se - až na poslední půlstránku - celá odehrává dne 12. listopadu 1918, tedy den po epizodě předchozí, je dějem přímo nabita. Abych dlouho nezdržoval, neotálel, nechodil kolem horké kaše, uhodil hřebík na hlavičku a šel přímo k věci, řeknu to polopatě. Dozvíme se tedy:
1/ proč pan Punais bedlivě zaznamenává a hlásí vše, co se děje v bytě Adély Blanc-Sec (a že se tam toho děje požehnaně!);
2/ kdo je záhadný zachmuřený muž, který donekonečna opakuje: "To je děs!!!... Jakoby nestačily ty čtyři roky války!..."
3/ kdo vlastně vydává Adéliny literární výplody, kvůli nimž se naše hrdinka s flegmatičnostní sobě vlastní vrhá do stále neuvěřitelnějších dobrodružství;
4/ proč se Adéle znovu nepodaří vrátit se celý den domů;
5/ k čemu komisař Laumanne používá model guillotiny;
. 6/ jak Adéla upadne Dieuleveultovi do spárů a jak se z těch spárů vymaní;
7/ jakých nestvůr se v dětství báli protagonisté příběhu;
8/ jakou klíčovou roli hraje v příběhu tzv. Druid;
9/ jakým způsobem (konečně!) sejde ze světa zrůdný Dieuleveult;
10/ a ještě mnoho dalšího...
Příběh zpočátku vypadá docela nevinně: Adéle se nelíbí obálka sešitového vydání jejího posledního dobrodružství a hledá kreslíře, který je jejím autorem. Stejnou osobu hledá také jistý Charles Chalazion, který se snaží zabránit řádění červené chobotnice. Tyto dva základní motivy se protnou teprve v závěru příběhu; v albu jsou rozvíjeny paralelně a autor bez předchozího varování přechází od jednoho k druhému, někdy i víckrát na téže stránce. Celý půvab příběhu však spočívá ve skutečnosti, že se cestou k Adéle i k Chalazionovi přidávají další a další zainteresované postavy, z nichž některé již známe z předcházejících alb, některé jsou nové, až nakonec všechny dohromady vytvoří bizarní dav, jehož pregnantní ukázku můžeme dosytosti obdivovat na obálce alba.
Album také obsahuje dvě narážky na jiné Tardiho komiksy. Na str. 11 zastavuje taxi před hotelem Léo, v dálce je vidět obrys Tolbiackého mostu a řidič drožky říká: "Co jsem říkal?... Tolbiacký most je v mlze!" V roce 1992 totiž Jacques Tardi nakreslil podle detektivního románu Léo Malleta komiks Mlha na Tolbiackém mostě. A na str. 47, tedy v samém závěru, kdy se vše již neodvratně řítí ke kýženému rozuzlení, je Adéla omráčena knihou Ledový démon, o které jsme již mluvili v recenzi komiksu Mumie šílí.
. Za zmínku stojí, že obrázky nestvůr, které Dieuleveult úspěšně vyvolává v myslích jednotlivých postav, dodali Tardimu (na jeho požádání) proslulí francouzští komiksoví tvůrci, jako Mézieres, Boucq, Gotlib, Bilal, Druillet, Fred a další; k nim se zařadil i Tardiho syn Oscar.
Na závěrečnou stránku autor zařadil dva gagy, za které mu náleží přinejmenším pochvala před nastoupenou jednotkou. Obálku, která se Adéle na začátku příběhu tak znelíbila, nahradila jiná, ale ještě úděsnější; a Caduc, jehož duševní výbava se projevuje nanejvýš nesrozumitelným "Ardavou!!! arr... davou..." se v závěru stává pařížským dopravním strážníkem...
