. Tím je ovšem ohroženo vystoupení trojice klaunů v Zimním cirku v Paříži, v níž Troupier vystupoval pod jménem Potetoz. Klaunské číslo dozná další ránu v momentě, kdy je těsně před představením zavražděn další z trojice klaunů Glucoz… Dějové peripetie Dvouhlavého utopence tím ovšem nejsou zdaleka vyčerpány. Zrakům okouzleného čtenáře se zde naskytne podívaná na krvežíznivé řádění obrovské sytě červené chobotnice, která si za svou první oběť zvolí kavkazská dvouhlavá siamská dvojčata Kiki (to je ten dvouhlavý utopenec z titulu alba; nejde tedy o specificky českou poživatinu, o níž autor komiksu Jacques Tardi patrně nemá ani tušení); čtenář si současně může vychutnat vyšetřovací metody komisaře Laumanna a jeho pomocníka inspektora Stigmata, setkání Luciena Brindavoina s mnohomluvným anarchistou, další vraždy, jejichž oběťmi jsou vysloužilý klaun Panade a generál Bouclard a na závěr i pohnuté představení Zimního cirku v Paříži.
. Všechny tyto dějové linie se umně proplétají na pozadí Paříže v pondělí dne 11. listopadu roku 1918, kdy lid francouzské metropole vychází do ulic, aby společně oslavil konec První světové války. (Tenkrát pochopitelně ještě nikdo nevěděl, že bude i Druhá světová válka, a tak se prozatím psalo o konci Velké války.) Tyto malé i velké příběhy, setkání a rozhovory se tedy odehrávají v rozmezí pouhých 24 hodin. A jakou úlohu v tom všem ale hraje Adéla Blanc-Sec? Její pohyby, příchody a odchody bedlivě sleduje, zaznamenává a hlásí jistý Punais. (Klidně bych vsadil všechny své italské komiksy, že pracuje pro Adélina zapřísáhlého nepřítele Dieuleveulta…) Adéla nejprve navštíví kadeřníka, modistku a obchod s obuví (nezapomeňme, že na konci minulého alba vstala k novému životu tak, jak jí pánbůh stvořil), načež hnána touhou po dobrodružství jde navštívit Norberta Troupiera (viz výše). Tohoto památného dne se jí však do svého útulného bytu vrátit nepodaří. Je omámena, unesena do krámku s potřebami pro artisty, objeví Panadovu mrtvolu a je proti své vůli přinucena shlédnout představení Zimního cirku…
. Stejně rozvláčně bychom mohli popsat Brindavoinovo takřka celodenní bloudění sychravou podzimní Paříží a jeho takřka smrtelné nehody, jakož i dvojice Laumann-Stigmat neplodné úsilí pochopit, oč v celém příběhu běží. Francouzský čtenář zde navíc nalezne nemalou řádku slovních hříček, kalamburů a jiných ironických připodotknutí. O nezbytný odstup se stará záhadná postava zachmuřeného muže, který jednotlivé vražedné události komentuje slovy: "To je děs!!!... Jakoby nestačily ty čtyři roky války!..."
Ve srovnání s předcházejícím albem, Tajemstvím velkého mloka, je na první pohled patrný kvalitativní skok, který se podařil Tardimu, když opustil tradiční schéma dobrodružného krváku. Obsahem Dvouhlavého utopence totiž není nějaký velký Příběh, ale spíše mozaika krátkých dějových výsečí, jejichž protagonisté se nakonec příznačně sejdou v cirkusové manéži…
