Onen jazyk bez adjektiv amerického bulvárního tisku a obrázkový děj se stručným popisným textem či bez něj jsou podle některých “samozřejmě dvě strany jedné mince. Pulitzerovy a Hearstovy senzační noviny byly určeny masové spotřebě a jejich jazyk i obrázkové seriály byly prostředky, jak se přiblížit širokým vrstvám obyvatelstva, které na přelomu století, poznamenaného prudkým rozvojem výrobních sil, nastoupily ke spotřebě kultury a které až dosud byly z kulturního života vyloučeny”.
Daniel Kummermann, ideologicky nezatížený český odborník na comics, k tomu píše: “Je tedy pravda, že u jeho zrodu stály peníze a boj o trh, ale žádné peníze nemohly zaručit úspěch u publika. Zřejmě existoval ve spektru kulturních forem volný prostor, který jen čekal, až rozvoj tiskařské techniky a rozšíření tisku umožní jeho naplnění. Tato skutečnost může být doložena i tím, že během krátkého času se seriál osvobodil z područí novin a z pouhého ‚zvyšovatele nákladu‘ se stal svébytným, samostatně stojícím útvarem.”
Pravdou je, že konkurenční tlaky byly skutečně obrovské a sehrály v historii těchto seriálů . značnou roli. Například když zmíněný Rudolph Dirks, autor napodobeniny Buschova Maxe a Moritze, seriálu The Katzenjammer Kids, zažádal po patnácti letech vydavatele o dovolenou, byl odmítnut, neboť pro list byl comics příliš cenný. Dirks tak přešel do Worldu a Hearst si najal nového kreslíře, Harolda Knerra. Předtím však, poučen vývoj kolem seriálu The Yellow Kid, založil copyrightovou tiskovou kancelář International Feature Service, která se jako první starala o syndikalizaci comics. Soud mu díky tomu přiřkl právo na titul The Katzenjammer Kids, který vycházel ještě dlouhá desetiletí (jde o jeden z nejdéle vycházející americký strip vůbec – po smrti Knerra je kreslil Doc Winner a po jeho úmrtí Joe Musial). Dirks musel vytvořit novou variantu námětu – pokračoval v uličnictví obou darebáků pod titulem The Captain and the Kids (česky vycházel tento seriál pod názvem Kočičárny Kida a Pida počátkem 70. let v Ohníčku).
Tomáš . Prokůpek píše: “Jak už to tak u mláďat bývá, komiks si zvolna zkoušel, co všechno dovede. A jeho záběr byl zpočátku notně omezený. Nadšeně se vrhl na krátké, vypointované příběhy, kde hrdinové (rodní bratři hrdinů filmových grotesek) procházeli na stránkách novin přívalem pohlavků, kopanců a dalších karambolů. S odstupem času se z této semknuté masy vydělují dva výjimečné výtvory, jejichž protagonisté byli shodou okolností stejně usmrkaní jako celý žánr.” První z nich byl seriál Little Nemo in Slumberland (Malý Nikdo v Zemi snů) Winsora McCaye z let 1905–14, . považovaný obecně za jeden z milníků ve výtvarné stránce comicsů. Vypráví o neuvěřitelných dobrodružstvích, která podniká malý hrdina ve svých divokých snech. “Tomuto seriálu bývá někdy vyčítána určitá scenáristická chladnost, nicméně dodnes udivuje čistotou své secesní linky.” Tím druhým je seriál Kin-der-Kids kubistického malíře Lyonela Feiningera, "nonsensový komiks… o skupince dětí, které v . koupelnové vaně křižují světová moře a snaží se uniknout tetě Jim-Jam a její lahvi ricinového oleje.” Autor (podepisující se jako “Váš strýc Feininger”) svůj seriál tvořil v Mnichově, kde žil a odkud ho od roku 1906 prodával do USA, stejně jako později další seriál Wee Willie Wilkie’s World.
Z dalších stripů uveďme jen ty nejznámější: Toonerville Folks (Toonervilleští) Fontaine Foxe (1908), Mut and Jeff (Mut a Jeff) Rube Goldberga (1909), Krazy Kat George . Herrimana (1913), Polly and Her Pals (Polly a její přátelé) Cliffa Sterretta (1912), Abie the Agent (Agent Abie) Harryho Hershfielda (1914), Barney Coogle Billyho de Becka (1919), Gasoline Alley Franka Kinga (1919), Felix The Cat (Kocour Felix, i u nás v TV) Pata Sullivana (1923), Little Orphan Annie (Siroteček Anička) Harolda Graye (1924), Blondie Murata “Chic” Younga (1930), Mickey Mouse (Myšák Miky) Walta Disneye (1930)…
Text je součástí bakalářské práce Charakteristika comicsu z hlediska žurnalistiky Martina Foreta; Katedra žurnalistiky Filosofické fakulty Univerzity Palackého, Olomouc 2002/2003.
