Dřívější teorie zastávaly názor, že na holocaust neexistuje odpověď, současní intelektuálové se domnívají, že o holocaustu je třeba pojednávat stejně jako o jakémkoli jiném problému, jinak se přemění v pouhý mýtus, píše Hana Ulmanová ve svém článku Americká žid. literatura po a o holocaustu.
S holocaustem je spojena i celá řada literárních problémů. Otázkou zůstává, zda je možno slovy reprezentovat zejména fyzickou bolest, jak ji objektivizovat, jak sdělit nesnesitelnou zkušenost prostřednictvím jazyka a/nebo prostřednictvím imaginace. Z psychologického hlediska navíc přichází po nevýslovných hrůzách obvykle trauma, jež se projevuje tichem a mlčením, a i když se toto prázdno překoná, mezi spisovatelem a čtenářem stále zeje mezera. Hrůzu možná lze popsat, nelze ji však zrekonstruovat.
Jaká literární forma či žánr se nejlépe vypořádá s holocaustem? Jak takový příběh o holocaustu sdělit a k čemu ho využít?
. Existuje mnoho rozmanitých možností. Někteří spisovatelé svou tvorbou navázali na tradice válečného či psychologického románu (Schindlerův seznam Thomase Keneallyho, nebo Sophiina volba od Williama Styrona, …), jiní se pokusili experimentovat… Art Spiegelman pro svou autobiografii zvolil formu komiksu. Autorovo rozhodnutí pojmout téma holocaustu netradičně, se brzy ukázalo jako zajímavé řešení.
Spiegelmanův Maus vyvolal jak ve světě, tak i u nás rozporuplné reakce, a to nikoliv svým obsahem, nýbrž formou autorského zpracování. Stanislav Kolář si proto ve své recenzi položil otázku, zdali je komiks adekvátní formou k uměleckému vyjádření genocidy evropských Židů… Recenzent s jakousi jistotou tvrdí, že někteří čtenáři budou považovat komiksový žánr za nepříliš vhodný způsob prezentace natolik vážného tématu, a že se najdou i takoví, kteří v něm mohou spatřovat i určité znesvěcení zkušenosti holocaustu. Ovšem tím, jak Spiegelman porušil vžité konvence, ale především vysokou literární a výtvarnou kvalitou zpracování, ukázal, že striktní rozlišování mezi tzv. vysokými a nízkými žánry může vést často k různým sporům a nepřesnostem. (pozn. 1)
. Při studiu podkladů pro tuto práci jsem se setkala i s názorem (Jakub Szántó Maus - komiks o holocaustu. In: Dějiny a současnost, 2/1998), že Maus není typickým komiksem, a že vhodnější by bylo nazvat jej kresleným příběhem. Szántó ve svém příspěvku odůvodňuje výše zmíněné tvrzení tím, že se Spiegelman zdržuje různých grafických a textových efektů vlastních soudobému komiksu. Dále poukazuje na příliš rozsáhlou textovou část, která zabírá u běžných komiksů mnohem méně prostoru. Jako velkou výhodu kresleného příběhu uvádí jednak jeho plastičnost a narativnost nahrazující dlouhá souvětí literárního textu, dále potom atmosféru, jež vzniká kombinací jednotlivých obrázků.
Autorovo stanovisko mě nutí vznést námitku. Souhlasím do jisté míry s tím, že Spiegelman užívá typických komiksových prostředků (onomatopoetické výrazy, pohybové symboly, různé zkratky,… apod.) mnohem méně, než jiní kreslíři komiksů. Maus však nelze hodnotit podle měřítek, jimiž se hodnotí běžné soudobé komiksy. Autor pracuje s náročnějším tématem, pro které zvolil dosti netradiční pojetí, vyžadující jiné výrazové prostředky a techniky, než komiks například akční. Dialogy jsou rozsáhlé a podrobně propracované, což v žádném případě neškodí a neděje se tak ani na úkor kresby, která by mohla být v důsledku toho ochuzena. Argumentovat je možné i významem termínu "kreslený příběh" ("kreslený seriál"). Podle zkušeností, jaké v nás zanechal komunistický režim (a jemuž byl tento druh tvorby vlastní), tímto výrazem běžně rozumíme ilustrovaný příběh ve stereotypních políčkách s textem umístěným dole pod obrázkem, nikoliv v klasických komiksových "bublinách".
. Z výše uvedených důvodu pokládám Spiegelmanův Maus za skutečný komiks (i když nevšedně pojatý) a nikoliv za kreslený příběh, jenž se od komiksů odlišuje především svou sémantikou.
pozn. 1: Kolář, S. : (Ne)vyslovitelná hrůza holocaustu. In: Tvar, 5/1998
Tento text je součástí diplomové práce Věry Čumrové Komiksy se společenskou problematikou; Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2004.
