. Dílo, které leží dnešním čtyřicátníkům kdesi na dně duší a připomíná jim předškolní věk, je totiž tím posledním, co by člověk čekal od břitkého satirika, který na počátku 80. let před normalizačním tlakem emigroval do Němec a žije tam dodnes.
"On to taky žádný pořádný komiks nebyl. Pro mě to musí být legrační, nebo pořádně ostré," řekl Komiksu.cz ze svého mnichovského sídla Jelínek, který se léta živil spoluprací se světově rozšířeným časopisem Computer Woche. Dlužno dodat, že jako ilustrátor více než stovky knih a povídek, najmě thrillerů a detektivek, svůj sklon s k morbiditě nezapřel ani v seriálu "pro nejmenší".
. Hlavní hrdinové, medvídci Hugo (hnědý, zelenobílá čepice) a Cecil (lední, červenobílá) sice v základní dějové lince vcelku oprávněně prchají do svých přirozených biotopů (Afriky, resp. Arktidy), v komiksu se to ale jinak hemží gangstery, zloději, a kanibaly, kteří si na méďoše brousí kudly, případně cvakají uzávěry pistolí. Jen výjimečně jde o omyl - to když dobromyslný fakír nevezme sekyru na výše zmíněné chlupaté duo, ale na turecký med.
. Počátek komiksů v Čechách
"Začali jsme vůbec první seriály 60. let," vzpomíná umělec na dobu, kdy se svým úhlavním přítelem Adolfem Bornem usiloval o resuscitaci žánru. "Vymysleli jsme si třeba parodii na Svatební košile a Dívčí válku, ale přenesli jsme to na Divokej Západ. Brali jsme to jako legraci, na okraj tvorby," říká umělec, který se tehdy uplatňoval především jako karikaturista, ale také ilustrátor, návrhář kostýmů a spolupracovník krátkého filmu. Vědomí souvislosti ale existovalo. "Na Rychlých šípech jsem vyrost a Fischera jsem považoval za prvotřídního kreslíře," dodává Jelínek.
K Jaroslavu Foglarovi jej komiksový vítr zavál v letech 1964-65, kdy vytvořil asi deset dílů příběhů podle Jestřábova námětu. "Ale moc jsme se neshodli, bylo to moc kladné," hodnotí umělec své "klubácké" období. Přes relativní krátkost svého angažmá vytvořil překlenovací článek mezi Fischerem a Čermákem, či později Saudkem.
Co se žánru týče, Bornovi vydržela záliba nadlouho - zato Jelínek se jenom mihl v Čtyřlístku a jinak se cestou komiksu nevydal. S jedinou výjimkou.
"Saudkovina" pro děti
Koncem 60. let se otevřelo vesmírné okno pro jeho opus magnum. Redaktorka Sluníčka Janečková jej přemluvila k práci na komiksu, který začal v říjnu 1967 a trval až do srpna 1970. Zabral kolem 40 pokračování a nějakých 450 obrázků.
. "Vymýšlela to zezačátku s manželem, ale nebylo to ono; myslela příliš literárně, tak jsem to postupně převzal a dělal na tom sám. Nechal jsme ty medvědy bloudit po celém světě," vysvětluje, jak vznikl fenomenální cestopis, mapující pro děti většinu zemí západní Evropy, později pak Asie, Afriky a severní točny.
Jenže nešlo o ledasjaké cestování, a v tom tkví originalita příběhu. Stručně a zcela neeurohujersky řečeno, jde o první původní český eurokomiks. Tedy takový, který si bere Starý kontinent coby kulisu. Dýchá to tu Západoevropskou unií ještě v době Paktu uhlí a oceli, a idea není nepodobná Asterixovi, který také brzy brázdí Germánii, Belgii, Helvétii, Británii a vypůjčuje si nápady na zápletky z místních "eurozvláštností".
. . .
Komiks nezapře okouzlení Západem - reklamami, neóny, růžovými kadilaky. Je to jakýsi Kája Saudek pro malé, alespoň měříme-li kulisami Muriel a oranžové smrti, kde se také poprvé objevily Mekdonaldy a halda dalších atributů. Jelínek se zkrátka nechává West; tvoří koláže, vystřihuje si z západních časopisů… inu zahrnuje vše, o čem jsme tehdy snili a kam směli nemnozí.
. Děj samozřejmě odpovídá dětským možnostem, ale vždy fantazii někam táhne - co na tom, že velryba a polární kruh připomínají Mořské vlky a přelet nad Hradčany zase robota Mikiho. Hlavně že se děti bavily ostošest.
Velké putování nakonec končí doma; ostatně jak jinak zatípnout nekonečný sled dobrodružství? Tedybéři zkrátka neodolají volání Východu, a vracejí se z emigrace. Není to ale nic kryptického - autor měl tou dobou již v duchu našlápnuto opačným směrem. Přesto je dobře, že nakonec se dočkal návratu do českého povědomí i on.
