Ihned byla vyslána záchranná skupina, jejímiž členy jsou zkušení speleologové Corin a Beckman, pilot Brel a navigátor Pasco. Neváhají a okamžitě po přistání se svým vrtulníkem v El Encuentru k sobě přibírají místního nosiče Huapaka a vyráží 22. listopadu do hor po stopách zmizelých. Vítr fičí, džungle je tmavá, neprostupná a plná nebezpečenstev; Pasco zůstává jen chvilku pozadu a málem ho zabije obří had. Přesto však výprava učiní důležitý nález: ve zbytcích tábora nachází Tobeyův deník – Peruánský deník. Ten je ve své podstatě klíčem k daleko překvapivějším, zásadnějším a neuvěřitelnějším objevům!
Takto začíná Peruánský deník, dobrodružné sci-fi, pod jehož scénářem je podepsán Miloš Macourek a pod kresbou Kája Saudek. Tito dva velikáni českého seriálu obrázkového spojili své síly již jednou a výsledkem byla nezapomenutelná a nepřekonatelná Muriel a andělé. O to více překvapujícím musí být celkový pocit po přečtení tohoto díla, vytvořeného o více jak 15 let později. Být autorem někdo jiný, bez rozmyslu chválíme v superlativech, takto ovšem musíme výslednou známku výrazně snížit směrem dolů a práci přiřadit k těm slabším v tvůrčně bohatých kariérách obou pánů.
. Podíváme-li se tedy na příběh pod drobnohledem, zjistíme v prvé řadě absenci „velkého nápadu“ (který např. v Muriel reprezentovala časová smyčka mezi přítomností a budoucností). Zde ho má představovat asimilace Inků s obyvateli planety Tugador z galaxie Rea. Nezapomeňme sice, že za komunistů tady málokdo znal Danikenovy fikce o zásahu mimozemské civilizace do vývoje Země, přesto se neubráníme pocitu jakési prvoplánovitosti, sázky na čtenáře tahajícího za sebou kačera na provázku. Dalším momentem je nedostatek napětí. I přes všechny ty mimozemšťany, kosmoplány, bandity, indiány, jeskyně i džungle neotáčíme stránky se zatajeným dechem a rozšířenými zorničkami, místy se možná dokonce trošku nudíme. A pak ten mírový závěr – nevíme sice, jak moc byl povinný či vynucený pozorným okem cenzorovým, v každém případě závěrečná hláška „ale na Zemi jsou dnes velké a mocné síly, které jsou rozhodnuty prosadit mír na naší planetě“ je trochu silné kafe. Nebo i to je parodie? V tom případě tleskáme!
Netřeba však vyvolávat dojem, že Peruánský deník je špatný komiks – jen to probůh ne! Nalezneme tu pouze tři momenty, které bychom u Macourka nečekali. Podobné je to se Saudkovou kresbou. Stále precizní, plastická, utajující a zároveň křiklavě odhalující, nesmírně dynamická a vícerovinná, občas trpící malou srozumitelností. Na to, že Saudkovy obrázky působí jednak jako celek a zároveň jsou pestrou mozaikou drobných jednotlivostí, jsme si již všichni dávno zvykli. Že ale nepoznáte, co je vlastně nakresleno, to je novinka - jak se to stává např. na jedenáctém obrázku druhé stránky. A k Saudkovi ještě jedna zajímavost. Není mnoho jeho prací, kde by v hlavních rolích neúčinkovaly krásné ženy. V tomto se dokonce nevyskytuje ani jedna. A tak si to Kája vynahradil ve vnadných tugadorďankách v pátém okénku na straně 16. Být tak v kůži Beckamově… světu mír a komiksovým klasikům pokoj na duši!!!
Takto začíná Peruánský deník, dobrodružné sci-fi, pod jehož scénářem je podepsán Miloš Macourek a pod kresbou Kája Saudek. Tito dva velikáni českého seriálu obrázkového spojili své síly již jednou a výsledkem byla nezapomenutelná a nepřekonatelná Muriel a andělé. O to více překvapujícím musí být celkový pocit po přečtení tohoto díla, vytvořeného o více jak 15 let později. Být autorem někdo jiný, bez rozmyslu chválíme v superlativech, takto ovšem musíme výslednou známku výrazně snížit směrem dolů a práci přiřadit k těm slabším v tvůrčně bohatých kariérách obou pánů.
. Podíváme-li se tedy na příběh pod drobnohledem, zjistíme v prvé řadě absenci „velkého nápadu“ (který např. v Muriel reprezentovala časová smyčka mezi přítomností a budoucností). Zde ho má představovat asimilace Inků s obyvateli planety Tugador z galaxie Rea. Nezapomeňme sice, že za komunistů tady málokdo znal Danikenovy fikce o zásahu mimozemské civilizace do vývoje Země, přesto se neubráníme pocitu jakési prvoplánovitosti, sázky na čtenáře tahajícího za sebou kačera na provázku. Dalším momentem je nedostatek napětí. I přes všechny ty mimozemšťany, kosmoplány, bandity, indiány, jeskyně i džungle neotáčíme stránky se zatajeným dechem a rozšířenými zorničkami, místy se možná dokonce trošku nudíme. A pak ten mírový závěr – nevíme sice, jak moc byl povinný či vynucený pozorným okem cenzorovým, v každém případě závěrečná hláška „ale na Zemi jsou dnes velké a mocné síly, které jsou rozhodnuty prosadit mír na naší planetě“ je trochu silné kafe. Nebo i to je parodie? V tom případě tleskáme!
Netřeba však vyvolávat dojem, že Peruánský deník je špatný komiks – jen to probůh ne! Nalezneme tu pouze tři momenty, které bychom u Macourka nečekali. Podobné je to se Saudkovou kresbou. Stále precizní, plastická, utajující a zároveň křiklavě odhalující, nesmírně dynamická a vícerovinná, občas trpící malou srozumitelností. Na to, že Saudkovy obrázky působí jednak jako celek a zároveň jsou pestrou mozaikou drobných jednotlivostí, jsme si již všichni dávno zvykli. Že ale nepoznáte, co je vlastně nakresleno, to je novinka - jak se to stává např. na jedenáctém obrázku druhé stránky. A k Saudkovi ještě jedna zajímavost. Není mnoho jeho prací, kde by v hlavních rolích neúčinkovaly krásné ženy. V tomto se dokonce nevyskytuje ani jedna. A tak si to Kája vynahradil ve vnadných tugadorďankách v pátém okénku na straně 16. Být tak v kůži Beckamově… světu mír a komiksovým klasikům pokoj na duši!!!
