Už jen sám grafický znak, jak si jej komiks vyžaduje, nutí málem do naprosté stylizace, takže postava sama stává se čím dál víc hieroglyfem. Například rýha v koutku úst může znamenat zkušenost a zralost a může coby konvenční znak shrnovat celý životopis postavy; přitom je to ale pořád rýha, a za takovou se také naturalisticky prohlašuje. Tyto stereotypy jsou pro komiks zásadní, neboť zde máme co dělat s originální komunikativní technikou, založenou na existenci kódu, k němuž se autor uchyluje pokaždé, když artikuluje poselství, které se obrací současně k inteligenci, představivosti i vkusu svých čtenářů. Přítomnost tohoto kódu lze samozřejmě vystopovat v určité míře ve všech uměleckých formách, ale v komiksu je tato řeč symbolů v nejkoncentrovanější, krystalické podobě.
. Podobný princip nalezneme i v divadle, které stejně jako komiks pracuje s konvencí. Ani komiksy, ani divadlo přitom neskrývají vnitřní mechanismy, na jejichž základě fungují. Čtenář i divák si je v každém okamžiku vědom konvence - dům na jevišti je "jenom" kulisa a dům na komiksovém obrázku je "pouze" jeho obraz. Paradoxně může takový dům být mnohem působivější a reálnější, než ten skutečný, za předpokladu, že se podaří diváka do této iluze vtáhnout.
Velice zajímavý a plný možností je i způsob, jakým komiks pracuje se střihem. Nemusí jako film sestavovat řadu nehybných záběrů do neustálého toku, ale vytváří jakousi ideální kontinuitu s pomocí faktické diskontinuity - láme kontinuum na několik málo podstatných prvků. Čtenář si je pak ve své představivosti sesadí a nazírá je prostě jako kontinuum. E. Sullerotová se zabývala komunikativní účinností virtuálního kontinua při analýze struktury fotorománu. Při anketě bylo zjištěno, že respondenti uvádějí výjevy, které se na stránkách fotorománu vůbec neobjevily. Sullerotová uvádí sled dvou záběrů (popravčí četa míří, odsouzenec leží na zemi), zatímco respondenti mluvili o obrázku třetím (odsouzenec klesá k zemi). Zde vyplouvá na povrch mechanismus, který se používá také na divadelní scéně: při jistém náznaku si divák nebo čtenář domyslí celou škálu souvislostí, které vůbec nebyly předvedeny, ale přesto s nimi počítá. Na divadle stačí, aby na scéně byl kanál nebo, aby se ozývalo troubení aut a rázem jsme na ulici. Stejně tak v komiksu. S touto konvencí se dá různě experimentovat, což je vidět zejména v absurdních dramatech.
. K tomuto efektu, velice podněcujícím představivost a fantasii diváka, dobře funguje celek grafických konvencí, výrazně přispívající k zobrazení pohybu v rámci jednoho záběru. Japonská manga převádí tyto konvence do extrémních poloh. Zde je charakteristická estetika grafické stylizace dynamismů, kterou v komiksu vidíme na každém kroku; při detailnějším pohledu připomíná řešení futuristická. Vztah mezi Boccioniho dynamismem foot-balleura a typickým zobrazením superhrdiny z komiksu (jehož nadzvukový let je vyznačen siločarami) je zcela zjevný. Komiks je médium jako stvořené pro futuristy: ideálním příkladem jsou postavy jako doktor Octopus nebo Mean Machine, texaský a radioaktivní, napůl člověk napůl stroj.
. Ruku v ruce s dynamismy jdou akustické efekty, takzvané SFX. Všeobecně známé a pro komiks charakteristické ARRGHH, UNGHH, ROOARRRR, BANG-BANG, TATATATA, jakož i Vrz, Šup, Srrlup, DECH, Spěch, BĚH a podobně. Všechna tato citoslovce slouží k navození co největší iluze a atmosféry. Podobně i s textem v bublinách je graficky pracováno tak, aby vyjadřovalo psychologický postoj, emotivní zabarvení, případně zvláštní výslovnost, přízvuk. To vše vypovídá o charakteru postavy, která bublinu vypouští z úst.
Dalším specifikem je práce s detailem, kterou má možnost komiks a film - na rozdíl od divadla - využít. V kombinaci těchto žánrů vznikají nová spojení a otvírají se možnosti jejich využití.
Už v samotném názvu "comics" je zakotvena nadsázka a ironizující pohled, který je pro tento žánr charakteristický. Jako deus ex machina je občas na stránce vyvedena kreslířova ruka s tužkou, aby dostala hrdinu ze svízelné situace.
Komiks má s divadlem společné kořeny, vždyť jak divadlo, tak komiks byl původně zábavou pro nejširší vrstvy.
Tento text je součástí diplomové práce Jana Bažanta Inspirace komiksovými principy pro použití v divadelním prostoru (Katedra alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU, Praha 2004). Redakčně upraveno.
