. Trocha pátrání v zákulisí
Vydavatelé či autoři "Slonů v Marienbadu" zahalili své dílo do poměrně spletité sítě mystifikací. Objevuje se tu najednou příliš mnoho nových a divných jmen: Tichý syndikát, Monstrkabaret Freda Brunolda, Džian Baban, Hermann Schlechtfreund… Navíc to vypadá, že Monstrkabaret skutečně vystupuje v jednom pražském divadle a Schlechtfreund tam bude mít besedu se čtenáři… Úplně to láká jít po stopě, odhalit skutečná jména autorů, udělat s nimi rozhovor, ve kterém vysvětlí své záměry, a pak třeba i hrát tu hru s nimi, stát se zasvěcenci Monstrkabaretu a být správně "in" a vědět všechno o pozadí Slonů v Marienbadu. Takže přesně tohle neuděláme. Budeme schválně recenzistou líným či přespolním, který se vůbec nedostane do Prahy, nezná souvislosti a má jenom knihu a připojení na internet.
"Slony v Marienbadu" vydalo nové nakladatelství Tichý syndikát, na jehož hezkých webových stránkách se nedozvíte absolutně nic. Žádné kontakty, adresy, ediční plány. Naštěstí se ve vydavatelské tiskové zprávě vyskytuje tato stručná věta:"Tichý syndikát je divizí filmové produkce Bionaut Films." Bionaut se rovněž objevuje v tiráži knihy, zatímco Tichý syndikát je jenom jeho registrovanou značkou.
Bionaut je česká filmová produkční společnost, podepsaná pod filmy jako Smradi, Sentiment, Hry prachu a Žralok v hlavě, což samo o sobě říká dost. Hned víme, že jde o producenty s jasným, razantním názorem na věci, které nezajímá komerce, a tedy musí jít zároveň o lidi odvážné a vytrvalé. Pokud bude Bionaut skutečně pokračovat ve vydávání komiksů, jak naznačuje, mohlo by to dost znamenat pro tu větev českého komiksu, pro kterou se hodí označení "nezávislá" (ať už si pod tím každý představí, co chce). Dále stojí za to zapamatovat si jméno Vratislav Šlajer, protože tento pán je patrně v Bionautu mužem číslo jedna.
"Slony" tedy vydal Bionaut. Na rozdíl od Tichého syndikátu, který tak nějak spíše neexistuje, je to solidní firma.
Monstrkabaret Freda Brunolda kupodivu existuje, ovšem jen jako představení Divadla Nablízko. Podle jediného pramene, který vyhodí Google, a podle jediné dostupné fotky, asi půjde o sympatickou show mladých lidí, která svým způsobem připomíná Freak Show proslulých Residents. Tady můžeme trochu zazkratovat a prohlásit: Monstrkabaret Freda Brunolda je Divadlo Nablízko, a to je také solidní podnik, alespoň podle toho, co lze dohledat na jeho webu.
. Jako autoři jsou uvedeni Džian Baban (text) a Vojtěch Mašek (text a kresba). Nevíme o nich naprosto nic a netušíme, zda jde o pseudonymy nebo skutečná jména. Koneckonců, není to podstatné.
Pokud jde o Hermanna Schlechtfreunda, který v komiksu vystupuje pod charakteristikou "87 let, nakladatel, spisovatel, předseda německé Obce spisovatelů, bývalý člen Surrealistické skupiny, bývalý disident a spolupracovník tajné služby STASI, bezdětný, osamělý…", internet k tomuto jménu mlčí a my se můžeme směle domnívat, že jde o mystifikaci, přestože web Divadla Nablízko oznamuje osobní účast tohoto autora na představení dne 13. 2.
Zbývá ještě jeden autor, jehož povídku "Já" (dříve dosud do češtiny nepřeloženou) zapracovali autoři do "Slonů" jako komiks - Arthur Schnitzler není smyšlená postava, ale rakouský spisovatel (1862-1931), podle jehož novely Traumnovelle například natočil Kubrick v roce 1999 svůj film Eyes Wide Shut).
Na závěr našeho pátrání si můžeme pokusně nakreslit toto schéma: Bionaut (skutečná firma) --> Tichý syndikát (víceméně mystifikace) + Divadlo Nablízko (skutečné divadlo) --> Monstrkabaret (mystifikace). Tichý syndikát + Monstrkabaret --> Sloni. Pokud nás ovšem kreslení schémat baví.
Výtvarná podoba knihy
. Po výtvarné stránce je kniha velmi zdařilá. Povedené logo Tichého syndikátu, obálka vyšisovaná a záměrně obskurní, jako by měsíc visela nalepená někde na plotě žižkovské ohrady, dobrý tisk i vazba a k tomu složený plakát velkého formátu - to ještě nikoho z komiksových vydavatelů nenapadlo, jestli se nepletu.
Největší překvapení ale čeká uvnitř. Zpočátku se zdá, že Vojtěch Mašek prostě kreslí (a to hlavně sympatickou bílou linkou na černém podkladě), ale pak už je čím dál zjevnější, že většina obrázků (nebo snad všechny?) jsou prostě umně sestříhané černobílé fotky z novin a magazínů, přes které se kreslilo černou a zejména bílou linkou. Občas se objeví i fotka záměrně přiznaná (jde hlavně o různá pražská zákoutí), něco bylo prohnáno přes kopírku nebo Photoshopem a něco by snad mohlo být i obkreslované z fotky přes tablet. Zbylých pět až deset procent jsou původní kresby.
Co s tím? Autor těchto řádků vykázal při hodnocení práce pana Maška zhruba tuto mozkovou činnost: 1/ "Aha, další chytrák, co neumí kreslit." 2/ "No jo, ale vždyť je vlastně jedno, jestli umí kreslit, nebo ne, důležitý je výsledek! A ten člověk má úžasný výtvarný talent!" 3/ "Ten chlap nedrží pero v ruce poprvý, se podívej na tu linku, na práci se světlem…!"
. No a pak se do toho propadáte čím dál víc a přemýšlíte, odkud asi která fotka pochází a kolik dalo práce je najít a smontovat dohromady. Některé tváře jsou povědomé, ale zaboha si nemůžete vzpomenout, a nebo si nejste jisti - je tohle Suzanne Vega? Mastroianni, něco od Felliniho - ale co, sakra?
Už je to jedno. Na černých stránkách knihy se bíle kolorované tváře slévají v nový svět. Nepatří už do našeho světa, ale ani z něj úplně neodešly, a to obstarává jistě přes padesát procent magického působení "Slonů v Marienbadu". To jsou ty atmosféry, které vám zůstanou trčet v hlavě a ještě nějakou dobu tam rezonují. Je to trochu jako na divadle - herci také jsou i nejsou na jevišti sami sebou, také oni patří do obou světů.
Má to jen dvě nevýhody - první: těchto jemnůstek si možná nevšimnete na první pohled, a druhá: většinou jsou atmosféry obrazů silnější než ty, které tvoří text. Přistihl jsem sám sebe, jak ignoruju bubliny a vymýšlím si vlastní příběhy pouze na základě fotek. Už jenom malá hra na to, kolik míst na fotografiích poznám: vodárenská věž na Korunovační, železniční most na Výtoni, ale někdy ve třicátých letech? Hrobka na Vyšehradě? Na jedné fotce je silueta města, kam na plochou střechu budovy někdo dokreslil příšerku se dvěma chapadly (ale všimnete si toho až napotřetí). Sama tato kresba podněcuje vaši fantazii víc než to, co se odehrává ve scénáři okolo. Jak by, koneckonců, mohl text stačit takovým erupcím vizuální poezie?
Scénář a text
Ale abychom nekřivdili. Stavba knihy je dobrá. Jde o prostý záznam vystoupení Monstrkabaretu, v němž Fred Brunold uvádí jednotlivá čísla, tklivé příběhy zrůd a pomatenců, které ve formě komiksu tvoří hlavní náplň knihy. Jsou vlastně jen dva - historka o Damianu Chobotovi, rozdělená na několik částí, se kterou celí "Sloni v Marienbadu" stojí a padají, a příběh pana Hubera (což je výše zmíněná povídka Arthura Schnitzlera), která tvoří velmi výživný appendix. Přitom se ještě dočkáme různých zajímavých průhledů do zákulisí i hlediště kabaretu a v mezičasech sledujeme absurdní dialogy Hermanna Schlechtfreunda s Jožkou Lipnikem o psaní, literatuře a souvisejících otázkách.
.
Není toho zrovna málo a je co číst. Jediné, co by nám snad mohlo jít občas na nervy, je druh humoru, v němž autoři našli zalíbení. Například Schlechtfreund a Lipnik předvedou v nehybném cannonovském opakování jednoho a téhož okénka tento dialog (kráceno):
"Snad jen… jen že jste mi slíbil tu předmluvu…"
"A co má bejt?"
"Tu k mému románu… rukopis jsem vám před týdnem přinesl a…vy…"
"A já ti slíbil předmluvu!"
"Ano… přesně tak…"
"A taky jsem jí napsal, šajse!"
"Ano… ano, je to vaše předmluva, ale… ale k německému vydání Tajného života Salvadora Dalího z roku osmdesát šest…"
"Nonsens!"
"Stránky jsou vytržené z té knihy. Přeškrtal jste jeho jméno a dolů dopsal, abych tam dosadil své…"
"No a co má bejt? Vždycky to tak dělám! To samý jsem napsal k prvnímu vydání Bretonovy Nadji, taky jako předmluvu k Plechovýmu bubínku, reedici Smrti v Benátkách, ke Kunderovi a taky k Dějinám šílenství! Je to univerzální předmluva, frštéhen?"
. Takové dialogy nám mohou připadnout brilantně vtipné nebo zoufale nudné, podle toho, jakou máme zrovna náladu, jaké je naše kulturní zázemí, věk, pohlaví a podobně. Naštěstí na nich "Sloni v Marienbadu" nestojí. Hlavní příběh, příběh Damiana Chobota, je podobně zvrhlý, absurdní, psychedelický a záměrně vystavěný z jakýchsi literárních odpadků, ale rozhodně stojí za přečtení, protože v hlubinách jeho soukolí pracují témata, která mají sílu a váhu. Není samozřejmě smyslem recenze prozradit děj, ale jedna věc budiž řečena: autoři mohou být pyšní na to, že stvořili a popsali chobotizaci a chobotomizaci. Na těchto pojmech je Damianův příběh a tím i celý komiks postaven a tyto pojmy snad jednou najdou své skromné místo v dějinách českého absurdního humoru. Zkrátka, kdyby nebylo chobotů, nebylo by ani "Slonů v Marienbadu", to je jisté jako smrt.
Co více lze k jazyku autorů říci? Osciluje od záměrného (a ne moc věrohodného) dryáčnictví Freda Brunolda (Budeme pokrrračovat, panstvo, drrržte si klobouky!) k romantické poezii, samozřejmě vedené stále na hraně ironie (Průsvitná bytost na dně propasti / zmámená kořist lapená do pasti / boha vlčího máku, démona zapomnění, / jen ona zná tvé neštěstí, tvůj žal i soužení.) a zdánlivě solidnímu jazyku poctivého gotického románu (Ano, jsem sám, bez odpovědí, vyvrhel, trosečník… zrůda, chcete-li… Jediný důvod, proč se nevrhnu do poprasti pode mnou…atd.) - ale nic z toho není myšleno vážně, na rozdíl od gotického románu se za kulisami příběhu skrývá pouze nezávazný smích. Společenský sarkasmus jde ovšem autorům ze všeho nejlíp a právě ten činí "Slony" tak trochu nesmrtelnými: "Revoluční zákrok, který změní naši společnost a náš život v lepší příští, se nazývá chobotomie!" Ale najdete tady taky jedno krásné haiku, o kterém pevně doufám, že ho autoři vymysleli sami:
Obzor se trhá,
nad mokrými střechami
krouží drak z páry.
Ano, haiku v komiksu, to vždycky potěší. A asi by to byl úplně jiný komiks, kdyby v něm momentů, kdy autoři nešli po povrchu, ale do hloubky, bylo víc.
. Lettering
"Sloni v Marienbadu" bohužel lettering postrádají. Všechny bubliny jsou vysázeny sice hezkým, ale standardním fontem pro sazbu beletrie. Kupodivu to na mnoha místech nevadí, dialogy Schlechtfreunda s Lipnikem a koneckonců i Damianův příběh to celkem snesou, ale kdyby byly třeba Brunoldovy vstupy letterovány ručně, kniha by tím jistě jen získala. (Stejně jako získala už jenom škrabopisem, který občas vstupuje do komiksové povídky "Já" a který dokazuje, že práce s ručně psaným písmem není autorům cizí.)
Lze jenom doufat, že se ve svém příštím komiksovém počinu Tichý syndiát přikloní na stranu nás, kdo považujeme kaligrafii za jedno z umění od komiksu neoddělitelných.
Asociace
Při čtení se mi několikrát vybavily úžasné romány Michala Ajvaze, jejichž hrdina rovněž bloudívá jakousi paralelní, snovou Prahou, a které se vždycky věnují "světu okrajů" - světu, který vyrůstá z pojmových odpadků našeho světa, z toho, co naše vnímání nebylo schopno strávit. Právě z takových odpadků je vystavěn příběh Damiana Chobota a právě v takovém paralelním světě, důvěrně známém a přece naprosto cizím, se odehrává. Po vizuální stránce je pak komiks přímou analogií Ajvazových textů, plných vsuvek a odboček do dalších a dalších vyprávění a příběhů.
"Sloni v Marienbadu" mi také evokovali jiný nedávno vyšlý český komiks, Aloise Nebela/Bílý Potok. Zdá se mi, že oba komiksy mají podobný formát, provedení a přístup k letteringu, oba se tak či onak vztahují ke světu literatury spíše než ke komiksu, oba reflektují českou minulost a oba mají určité tendence zabydlet se mimo hranice knihy, vytvořit svůj vlastní kult (v případě Aloise Nebela je tu odkaz na údajně skutečný Nebelův příběh a přítomnost Nebelova vnuka na křestu knihy, v případě Slonů zase skutečně vystupující Monstrkabaret a údajná Schlechtfreundova beseda v Praze). Oba komiksy se také orientují na cílovou skupinu intelektuálů, kteří si jistě koupí snáz Nebela, pokud budou vědět, že Jaroslav Rudiš je držitelem literární ceny a Jaromír 99 zpívá v Priessnitzu, a kteří si koupí snáz Slony, pokud budou vědět, že se v nich zasvěceně vtipkuje o Kafkovi a že Monstrkabaret lze vidět naživo v malém pražském divadle. Zkrátka a dobře, při četbě obou těchto komiksů nemusíte mít knihovničku plnou Crwí ani Čtyřlístků, ale očekává se od vás spíš přehled v kulturním dění jako takovém.
. Hnidopichův koutek
Co by byla recenze bez pořádné kritiky? Nejslabší stránkou "Slonů v Marienbadu" je to, že se autoři tolik opájeli sami sebou, až v bezuzdných erupcích fantazie zapomněli na disciplínu. Jedinou povídkou ve "Slonech", která vykazuje jasnou pointu, má gradaci a klasickou stavbu, je ta Schnitzlerova - solidní, i když trochu starosvětská literární práce. Bylo by určitě škoda, kdyby pánové Mašek a Baban napsali něco tak v podstatě nudného, jako pan Schnitzler. Doba se změnila. Ale jistě mohli na příběhu Damiana Chobota zapracovat trochu víc. Nemuseli by ho pak bezradně ukončovat do ztracena, do nejasného příštího pokračování. Nemusel to být nezávazný horečnatý příběh, ale solidní vyprávěnka, která by nás všechny poznamenala mnohem citelněji, než jen lehkým mávnutím sajkedelických křídel. Autoři prostě nevyužili všechny možnosti své jinak skvělé metody. Řečeno slovy Freda Brunolda: "Dyby tak přestali enem špásovat, páč se v tom trochu plácaj, a přišli na nějaký prrraktický využití svýho novýho verrrcajku!"
Speciální varování
V komiksu nevystupuje žádný slon. Najdete zde však řadu velmi slušivých chobotů.
Závěr
Sečteno a podtrženo, co jsou "Sloni v Marienbadu"?
První počin nového vydavatele, který přichází z míst úplně nečekaných, od divadla a od filmu.
Kniha lehká a snad i v lecčems trochu odbytá, která nemá tu váhu, jakou by člověk čekal od slona, ale nezapomenutelná, plná černočerných nálad a svérázných her s příběhy a s obrazy. Její skrytý půvab se vám možná odhalí až po několikátém čtení.
Výtvarně originálně pojatá, experimentální.
Komiks s atmosférou, která za svou poetiku vděčí kolážím, mrazivému humoru téměř bez vtipu a jistě také divadelním metodám, aplikovaným neočekávaně na komiks.
Skalní fanoušci "klasického" komiksu nemusejí být právě nadšeni, všichni ostatní budou více nebo méně zasaženi. Milovníkům komiksových experimentů, absurdního humoru, depresivních nálad i všem, kdo s úctou vítají každý nový domácí počin, lze ke koupi jedině doporučit.
