.
David B. se dostává s matkou do sporů, protože ta mu vytýká až přílišnou otevřenost. Paní Beauchardová nechce, aby vyprávěl historky o předcích, které jsou velice soukromé a navíc ani nesouvisí s nemocí Jeana-Christopha. Autor matku (neúspěšně) přesvědčuje o důležitosti těchto intimních vsuvek, které výrazně posílí osobní charakter celé knihy.
. Ve třetím pokračování Padoucnice se Jean-Christophe zmítá nejen v epileptických záchvatech, ale také v pubertálních bouřích, v jejichž důsledku si bolestně uvědomuje svou "odlišnost" od svých vrstevníků i ostatních lidí. Cesty sourozenců se najednou rozcházejí… už nedělají nic společně, ani si spolu nehrají, nepíšou knihy ani časopisy. Pierre-François hledá útočiště před skutečným světem, jemuž nerozumí, ve svých představách a fantazii. Florence stejný problém řeší poezií a Jean-Christophe se pokouší zmírnit nesnesitelnou zátěž, kterou mu působí padoucnice, útěkem z domova…
Společnost je zavrhla. Doufali, že najdou porozumění v makrobiotických komunitách, ale i tam se projevila lidská ubohost a nepřátelství. Beauchardovi neztrácejí naději, i když makrobiotika zklamala, jejich hledání však směřuje jinam… do hlubin ezoterismu a spiritismu.
Matčin psychický stav není v pořádku, nevyrovnala se stále se smrtí otce a pomalu ztrácí i syna, přesto se setkává s Raymondem Abelliem, který nemocnému sice nepomůže, ale doporučuje jim swedenborgiánský spiritismus. Jeana-Christopha však kvůli epilepsii vyloučí ze školy. Jeho zdravotní stav se stále více zhoršuje, a tak rodičům nezbývá jiná možnost, než jej umístit do bretaňského ústavu pro postižené. Jean-Christophe neprotestuje, naopak. Využívá své nemoci k tomu, aby nemusel čelit životu.
.
Beauchardovi hledají spásu u jasnovidky, která léčí pomocí magnetismu. Ta sice odhalí minulé životy celé rodiny, ale konkrétní pomoci schopna není. Rodina se obrací k Swedenborgovu učení - naslouchají hlasům ze záhrobí, navazují s mrtvými spojení a hovoří s nimi. Matce se alespoň trochu uleví, konečně se smíří se smrtí svého otce. Zato Florence své břímě neunese a pokouší se o sebevraždu. Pierre François se cítí osamocen, Jean-Christophe pobývá v ústavu. Ani spiritismus nepřináší to, co se od něj očekává. Už v seance nevěří… jsou opět ztraceni.
Tento text je součástí diplomové práce Věry Čumrové Komiksy se společenskou problematikou; Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2004. Redakčně upraveno.
