První, nejdůležitější dějovou linku tvoří životní osudy Beauchardových ve Francii sedmdesátých let, a to zejména tíživá rodinná situace způsobená nemocí Jeana-Christopha. Druhou rovinu zastupují dětské představy, vize a sny, které se rovněž významně podílejí na obsahové výstavbě. Obě tyto linie tvoří jakýsi záznam minulosti a autorových vzpomínek.
Třetí linie - rovina současnosti - je založena na autorských vstupech a rozhovorech s ostatními členy rodiny. David B. s nimi hovoří o právě vznikajícím díle, nebo si (podobně jako Art Spiegelman v Mausovi) nechává upřesňovat a doplňovat některé informace, jichž teprve hodlá ve své práci využít. (David B. využívá rozhovorů s rodinnými příslušníky spíše k ozvláštnění nebo ke zdůraznění osobního a intimního charakteru knihy; v komiksu Maus vystupuje Vladek Spiegelman jako spoluautor, jeho podíl na vzniku knihy je tudíž nepostradatelný.)
.
Vysoká míra autenticity, upřímnost a otevřenost autorova sdělení, jež vložil do komiksu, se mu do jisté míry staly osudnými. Způsobily závažné rodinné neshody, což vedlo k tomu, že se rodiče úplně přestali s Davidem stýkat. Přesto se sám autor v jednom rozhovoru k nešťastné rodinné situaci vyjádřil velmi jasně a rozhodně. Je si vědom toho, že práce na "komiksu o rodině" nese svá rizika, ale rozhodl se je podstoupit a dílo dokončit. Utvrzuje ho v tom i Florence: "… sestra to chápe, protože v mých knihách nachází věci, které jako dítě cítila také…" (Své porozumění mu ostatně dala najevo už v předmluvě…)
Autor skutečné zážitky z dětství kombinuje a doplňuje svými vizemi, jež tvořily nepostradatelnou součást jeho "dětského bytí". O přízracích, strašidlech a démonech četl v knihách, znal je z pohádek nebo jim vtisknul konkrétní podobu jen ve svém myšlení, kam se mu neustále vkrádaly. Nebál se jich, dokonce je měl rád. Rozuměl si s nimi, a navíc mu pomáhaly překonat těžkosti a nesnáze opravdového světa, bratrovu nemoc a především nátlak nepřátelského okolí.
.
David B. zajímavě pojal situaci, kdy on sám (ještě jako dítě) stojí u rakve zesnulého dědečka. Pozoruje změny v dědečkově tváři, shledává, že jeho podoba se liší od výrazu jaký měl, když ještě žil. Dědeček mu připomíná ptáka. Tato představa ho pronásleduje dodnes… Častokrát, když se cítil osamocený, podnikal noční výpravy do zahrady, kde se se svými přízraky setkával - a vídával i přízrak dědečka, po němž se mu neskutečně stýskalo. K dědečkovi se chodil ospravedlňovat i ze svých "existenciálních" úvah, které se často týkaly smrti Jeana-Christopha. Pierre-François soucítil s nemocným bratrem, ale zároveň ho dokázal za kruté epileptické záchvaty nenávidět. Bratrova nemoc byla zdrojem veškerého nepřátelství a společenského zavržení. Potenciální smrt Jeana-Christopha představovala vstupenku do společnosti jiných lidí… Uvědomoval si, že jsou jeho myšlenky zlé, ale pomáhaly mu zahnat pocit, že je na světě sám.
. V Padoucnici je perfektně rozvinutá konkretizace a personifikace; autor ji využívá k hodnocení vyprávěných skutečností. Specifické místo si mezi všemi přízraky a ostatními představami vysloužila bratrova epilepsie. Autor ve své mysli přisuzuje nemoci různé tváře a podoby: nejčastěji je to drak, kterého má Jean-Christophe omotaného kolem sebe, a který ho všude doprovází, jindy je to hmatatelný démon, tajfun, "neštěstí", jakási "neurčitá rozpínavá hmota" nebo "hora", kterou Beauchardovi neúspěšně zdolávají…
. Velmi působivý je například motiv, jenž zobrazuje Jeana-Christopha krátce po příchodu do ústavu, jak si ukládá své osobní věci do skříně. Obrázek by neprobouzel u čtenářů větší zájem, kdyby David B. "osobními věcmi" nemyslel i zákeřnou a všudypřítomnou padoucnici...
Tento text je součástí diplomové práce Věry Čumrové Komiksy se společenskou problematikou; Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2004. Redakčně upraveno.
