Skutečně, ocitáme se na palubě obří vesmírné lodi, která se vrací na planetu Zemi z několikaletých cest za hranicemi sluneční soustavy. Členové posádky se probouzejí z hibernačního spánku a poté, co nacházejí zničené a pusté základny a výzkumné laboratoře na Marsu a Měsíci, začínají tušit, že na rodné planetě se za ty desítky let, jež tam zatím proběhly, něco škaredého přihodilo. Vládu nad ní totiž postupně převzali roboti. Výměnou přirozených mozků za umělé se jim podařilo přeměnit významné politiky a vědce na roboty, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Aby toho nebylo málo, tak, řízeni hlavním robotem, takzvanou jedničkou, vytvořili silové pole kolem celé planety, které je napájí energií. Lidstvo živoří v několika velkoměstech pod antipoli, ve kterých umělá inteligence nefunguje, živí se řasami a marně hledá cestu ke svobodě. Přílet dobře vyzbrojeného Prométhea se v takové situaci jeví jako opravdové požehnání z nebe. A válka o znovudobytí planety může začít…
. Je nadmíru zajímavé, že i v socialistickém Československu mohl vzniknout podobný komiks (nebo to byl právě komiks, kam se autoři mohli ukrýt se zakázanými tématy?). Být totiž zfilmován Hollywoodem, máme tu hezkou, krvavou, akční střílečku. Jenže k tomu by stejně nedošlo (Star Wars přece nesmí být překonány).
Autor scénáře, Václav Šorel, dokázal na 48 stranách (mimochodem – to je rozsah klasického francouzského komiksového alba) vykouzlit silný příběh o boji člověka s technikou. Ta se mu, jako tak často v budoucnosti, vymknula z kontroly a začala ho přímo ohrožovat (nu, ona se mu mnohokrát z té kontroly vymkla už i v minulosti). Šorel jej celý navíc semknul jasnými, logickými pravidly, což se také nestává často, a přidal několik výborných nápadů. Myšlenka hierarchického uspořádání robotí společnosti v čele s hlavním robotem, jejich energické pole a lidské clony proti němu a hlavně spásný přílet vesmírné lodi patří k tomu nejlepšímu, co se dá v českém komiksu najít. I když tady by se dala vznést jedna výhrada. Jakou měrou by mohl jakémukoliv současnému válečnému konfliktu pomoci zásah např. válečné námořní lodi z 18. století – chceme-li nějak srovnat technickou úroveň obou časových rovin, jenž se v ději prolnou? Ale budiž, je těžké odhadovat a srovnávat posuny vývoje společnosti v čase, zvláště pokud se jedná o budoucnost.
Také ke kresbě Františka Kobíka lze mít jen minimum výhrad. Dvorní ábíčkovský kreslíř dílo vytvořil na vrcholu svých sil, kdy již měl za sebou trilogii Pod paprsky zářícího a ještě ho čekala akční sci-fi Galaxie. Jako vždy stvořil smyšlený svět tak dokonale, že bez zaurdění věříme v jeho reálnost, propracovaný do posledních detailů, každý obrázek s vlastní myšlenkou a atmosférou, avšak dohromady tvořící jeden celek. Bravurně se pohybuje mezi přítomností a minulostí děje, zvládá hromadné bojové scény, hraje si s jednotlivými válečnými stroji, prostě mu to klape. Škoda, že malíř na úrovni Rosinského (dosaďte si jiné, libovolné jméno) to mohl dotáhnout jen do pionýrského Ábíčka.
Výsledkem tak je opravdu povedený seriál, který si ještě po letech s chutí přečtou jak mladší čtenáři tak i dospělí. Proč se ale Vzpoura mozků stala kultem?
. Je nadmíru zajímavé, že i v socialistickém Československu mohl vzniknout podobný komiks (nebo to byl právě komiks, kam se autoři mohli ukrýt se zakázanými tématy?). Být totiž zfilmován Hollywoodem, máme tu hezkou, krvavou, akční střílečku. Jenže k tomu by stejně nedošlo (Star Wars přece nesmí být překonány).
Autor scénáře, Václav Šorel, dokázal na 48 stranách (mimochodem – to je rozsah klasického francouzského komiksového alba) vykouzlit silný příběh o boji člověka s technikou. Ta se mu, jako tak často v budoucnosti, vymknula z kontroly a začala ho přímo ohrožovat (nu, ona se mu mnohokrát z té kontroly vymkla už i v minulosti). Šorel jej celý navíc semknul jasnými, logickými pravidly, což se také nestává často, a přidal několik výborných nápadů. Myšlenka hierarchického uspořádání robotí společnosti v čele s hlavním robotem, jejich energické pole a lidské clony proti němu a hlavně spásný přílet vesmírné lodi patří k tomu nejlepšímu, co se dá v českém komiksu najít. I když tady by se dala vznést jedna výhrada. Jakou měrou by mohl jakémukoliv současnému válečnému konfliktu pomoci zásah např. válečné námořní lodi z 18. století – chceme-li nějak srovnat technickou úroveň obou časových rovin, jenž se v ději prolnou? Ale budiž, je těžké odhadovat a srovnávat posuny vývoje společnosti v čase, zvláště pokud se jedná o budoucnost.
Také ke kresbě Františka Kobíka lze mít jen minimum výhrad. Dvorní ábíčkovský kreslíř dílo vytvořil na vrcholu svých sil, kdy již měl za sebou trilogii Pod paprsky zářícího a ještě ho čekala akční sci-fi Galaxie. Jako vždy stvořil smyšlený svět tak dokonale, že bez zaurdění věříme v jeho reálnost, propracovaný do posledních detailů, každý obrázek s vlastní myšlenkou a atmosférou, avšak dohromady tvořící jeden celek. Bravurně se pohybuje mezi přítomností a minulostí děje, zvládá hromadné bojové scény, hraje si s jednotlivými válečnými stroji, prostě mu to klape. Škoda, že malíř na úrovni Rosinského (dosaďte si jiné, libovolné jméno) to mohl dotáhnout jen do pionýrského Ábíčka.
Výsledkem tak je opravdu povedený seriál, který si ještě po letech s chutí přečtou jak mladší čtenáři tak i dospělí. Proč se ale Vzpoura mozků stala kultem?
