. Válka, na kterou všichni zapomněli
Na rozhraní Bolívie, Argentiny a Paraguaje se rozkládá vysočina jménem Gran Chaco. Na tomto rozsáhlém území byla začátkem třicátých let minulého století objevena nafta. Naftová pole se rozkládala po obou stranách hranice mezi Bolívií a Paraguají a obě země se rozhodly, že se jich zmocní. Vypukla válka, která trvala od roku 1932 do roku 1935 a obě země stála několik set mrtvých. Naftová ložiska nakonec připadla Paraguaji. Příběh „Ulomené ucho“ vyšel poprvé – jak si můžeme přečíst v předsádce českého alba – v časopisu Petit Vingtième v letech 1935-1937 a válka o jihoamerickou naftu byla jedním z jeho inspiračních zdrojů. Hergého vyprávění můžeme skutečně rozdělit do dvou takřka samostatných částí: pátrání po ukradené arumbajské sošce s ulomeným uchem (str. 1-16 a 45-62) a Tintinova účast na konfliktu dvou jihoamerických „operetních“ republik, které se zde jmenují San Teodoros a Novoriko. Příčinou konfliktu je – jak jinak – spor o naftová pole, která leží v oblasti Gran Chapa (str. 17-44). Hergé zde rovněž bez jakýchkoli skrupulí kritizuje podíl velkých těžebních společností na rozpoutání konfliktu tak, jak tomu bylo i v případě skutečné války mezi Bolívií a Paraguají. Do děje zapojuje dokonce obchodníka se zbraněmi Basila Bazaroffa, který prodává děla a granáty oběma znepřáteleným stranám. Pod tímto průhledným pseudonymem se skrývá skutečný řecký obchodník Basil Zaharoff, který podobným způsobem zbohatl během První světové války.
Na rozhraní Bolívie, Argentiny a Paraguaje se rozkládá vysočina jménem Gran Chaco. Na tomto rozsáhlém území byla začátkem třicátých let minulého století objevena nafta. Naftová pole se rozkládala po obou stranách hranice mezi Bolívií a Paraguají a obě země se rozhodly, že se jich zmocní. Vypukla válka, která trvala od roku 1932 do roku 1935 a obě země stála několik set mrtvých. Naftová ložiska nakonec připadla Paraguaji. Příběh „Ulomené ucho“ vyšel poprvé – jak si můžeme přečíst v předsádce českého alba – v časopisu Petit Vingtième v letech 1935-1937 a válka o jihoamerickou naftu byla jedním z jeho inspiračních zdrojů. Hergého vyprávění můžeme skutečně rozdělit do dvou takřka samostatných částí: pátrání po ukradené arumbajské sošce s ulomeným uchem (str. 1-16 a 45-62) a Tintinova účast na konfliktu dvou jihoamerických „operetních“ republik, které se zde jmenují San Teodoros a Novoriko. Příčinou konfliktu je – jak jinak – spor o naftová pole, která leží v oblasti Gran Chapa (str. 17-44). Hergé zde rovněž bez jakýchkoli skrupulí kritizuje podíl velkých těžebních společností na rozpoutání konfliktu tak, jak tomu bylo i v případě skutečné války mezi Bolívií a Paraguají. Do děje zapojuje dokonce obchodníka se zbraněmi Basila Bazaroffa, který prodává děla a granáty oběma znepřáteleným stranám. Pod tímto průhledným pseudonymem se skrývá skutečný řecký obchodník Basil Zaharoff, který podobným způsobem zbohatl během První světové války.
Tintin v ohrožení
. Příběh začíná krádeží arumbajské sošky z etnografického muzea. Za povšimnutí stojí, že tento domorodý fetiš skutečně existuje: je vystaven v Královském muzeu dějin a umění v Bruselu. Je zde však několik odlišností: skutečná soška má obě uši celé, pochází z Peru z předkolumbovského období a je vyrobena ze dřeva. Žádný diamant neobsahuje. V našem příběhu je však právě tento diamant hybnou silou výchozí zápletky. V honbě za soškou (a tedy i za diamantem) zahyne nejprve sochař Baltazar, po něm jeho vrah Rodrigo Tortilla a nakonec (na předposlední stránce) jdou ke dnu i hlavní Tintinovi protihráči Ramón a Alfonzo. Tolik mrtvých zlosynů představuje v Hergého díle vzácnou výjimku. Ale i Tintin má v našem příběhu mnohokrát na kahánku. Tak, jak se mění revoluční situace v republice San Teodoros, ocitne se Tintin třikrát krátce po sobě před popravčí četou. Alfonzo Pérez se jej dvakrát chystá zastřelit z bezprostřední blízkosti. Ramón po něm bezvýsledně hází nožem, Tintinovi hrozí utonutí ve vodopádu na řece Badurayal a ke všemu jej Alfonzo omráčí a shodí do řeky plné dravých piraní. Hergé však vždy něco vymyslí, aby našeho hrdinu dostal z nesnází.
. Příběh začíná krádeží arumbajské sošky z etnografického muzea. Za povšimnutí stojí, že tento domorodý fetiš skutečně existuje: je vystaven v Královském muzeu dějin a umění v Bruselu. Je zde však několik odlišností: skutečná soška má obě uši celé, pochází z Peru z předkolumbovského období a je vyrobena ze dřeva. Žádný diamant neobsahuje. V našem příběhu je však právě tento diamant hybnou silou výchozí zápletky. V honbě za soškou (a tedy i za diamantem) zahyne nejprve sochař Baltazar, po něm jeho vrah Rodrigo Tortilla a nakonec (na předposlední stránce) jdou ke dnu i hlavní Tintinovi protihráči Ramón a Alfonzo. Tolik mrtvých zlosynů představuje v Hergého díle vzácnou výjimku. Ale i Tintin má v našem příběhu mnohokrát na kahánku. Tak, jak se mění revoluční situace v republice San Teodoros, ocitne se Tintin třikrát krátce po sobě před popravčí četou. Alfonzo Pérez se jej dvakrát chystá zastřelit z bezprostřední blízkosti. Ramón po něm bezvýsledně hází nožem, Tintinovi hrozí utonutí ve vodopádu na řece Badurayal a ke všemu jej Alfonzo omráčí a shodí do řeky plné dravých piraní. Hergé však vždy něco vymyslí, aby našeho hrdinu dostal z nesnází.
. Klasický komiksový příběh
V časopisu Petit Vingtième vycházelo „Ulomené ucho“ černobíle. Koncem války Hergé celý příběh upravil a v roce 1945 dostali čtenáři do rukou barevné album na standardních 62 stranách. Je zbytečné dodávat, že komiks je kreslený Hergého stylem „čisté linky“. Někdy však kreslíř zachází do krajnosti a svou kresbu přes míru zjednodušuje. Bruselské ulice či Tintinův byt nám pak připadají podivně prázdné. Co se týče Tintinova bytu, dozvídáme se zde poprvé hrdinovu adresu: bydlí na Labradorské ulici 26. Za pozornost stojí také stíny, které vrhají předměty či postavy komiksu: podle jejich polohy lze usuzovat, že se všechny denní akce odehrávají ve stejnou hodinu, a sice v pravé poledne. Postavy a postavičky, s nimiž náš hrdina při svých eskapádách vchází do styku, jsou všechny výrazně a barvitě charakterizovány, ať už je to roztržitý a krátkozraký ředitel muzea, alkoholem prosycený steward na parníku „Město Lyon“, smolařský spiklenec Díaz, vousatý cestovatel Ridgewell nebo diktátor Alcázar. S postavou diktátora Alcázara se tintinofilové setkají ještě třikrát, a sice v albech Sedm křišťálových koulí, Koks na skladě a Tintin a Pikarové.
V časopisu Petit Vingtième vycházelo „Ulomené ucho“ černobíle. Koncem války Hergé celý příběh upravil a v roce 1945 dostali čtenáři do rukou barevné album na standardních 62 stranách. Je zbytečné dodávat, že komiks je kreslený Hergého stylem „čisté linky“. Někdy však kreslíř zachází do krajnosti a svou kresbu přes míru zjednodušuje. Bruselské ulice či Tintinův byt nám pak připadají podivně prázdné. Co se týče Tintinova bytu, dozvídáme se zde poprvé hrdinovu adresu: bydlí na Labradorské ulici 26. Za pozornost stojí také stíny, které vrhají předměty či postavy komiksu: podle jejich polohy lze usuzovat, že se všechny denní akce odehrávají ve stejnou hodinu, a sice v pravé poledne. Postavy a postavičky, s nimiž náš hrdina při svých eskapádách vchází do styku, jsou všechny výrazně a barvitě charakterizovány, ať už je to roztržitý a krátkozraký ředitel muzea, alkoholem prosycený steward na parníku „Město Lyon“, smolařský spiklenec Díaz, vousatý cestovatel Ridgewell nebo diktátor Alcázar. S postavou diktátora Alcázara se tintinofilové setkají ještě třikrát, a sice v albech Sedm křišťálových koulí, Koks na skladě a Tintin a Pikarové.
PLOUF = ŽBLUŇK
Stejně jako všechna předcházející tintinovská alba, která vydal Albatros, i toto album velmi zdařile přeložila Kateřina Vinšová. České promluvy bylo třeba na několika místech nepatrně zkrátit, aby se vešly do původních bublin. (Ve srovnání s moderněji pojatými komiksy je textů v tomto příběhu skutečně hodně. Jsou jimi zatíženy zejména úvodní stránky 2 – 3 a také rozmluva Tintina s Ridgewellem na str. 53.) Překladatelka příběh počeštila také tím, že důsledně převáděla do našeho jazyka i všechny onomatopoie. Nedotčen zůstal jen fiktivní jazyk Arumbajů. Ten dokázal zatím přeložit pouze Adrew Pilcher. Zájemce odkazujeme na webovou adresu.
Stejně jako všechna předcházející tintinovská alba, která vydal Albatros, i toto album velmi zdařile přeložila Kateřina Vinšová. České promluvy bylo třeba na několika místech nepatrně zkrátit, aby se vešly do původních bublin. (Ve srovnání s moderněji pojatými komiksy je textů v tomto příběhu skutečně hodně. Jsou jimi zatíženy zejména úvodní stránky 2 – 3 a také rozmluva Tintina s Ridgewellem na str. 53.) Překladatelka příběh počeštila také tím, že důsledně převáděla do našeho jazyka i všechny onomatopoie. Nedotčen zůstal jen fiktivní jazyk Arumbajů. Ten dokázal zatím přeložit pouze Adrew Pilcher. Zájemce odkazujeme na webovou adresu.
