Tintinův přínos pro komiks
Ve známé třídílné encyklopedii věnované komiksu se dočteme: „Tintin est aujourd'hui le héros le plus prestigieux de la bande dessinnée européenne“. (Tintin je dnes nejvěhlasnějším hrdinou evropského komiksu, Opera Mundi 1999, str. 541) Bylo jen přirozené, že vysoká prodejnost Hergého díla v Belgii vedla k jeho přechodu do Francie, napomohl tomu stejný jazyk i společný kulturní základ. Přechod však nebyl hladký a bude rozebrán v jedné z následujících kapitol. Tintin stál na počátku vytvoření jednotného trhu pro komiks v Belgii a ve Francii. Mluví se proto o francouzsko-belgickém komiksu. Po druhé světové válce vycházel časopis Tintin především díky francouzským čtenářům v několikamilionovém nákladu.
. Jedním z hlavních přínosů pro evropský komiks je Tintinovo technické zpracování. Hergé dovádí k dokonalosti techniku kresby zvanou „claire ligne“, která je typická čitelností obrazu. Kresby jsou z technického hlediska velmi přehledné a čtenář se v políčkách, potažmo na stránkách, snadno orientuje. Tento způsob kresby zaměřený na jednoduchost, a zároveň přehlednost ovlivňují celou bruselskou školu, která je vybudována okolo Hergého (Studios Hergé, Albin Michel 1979, str. 39). Hergé udává také tón celé evropské tvorbě, tvorbě, která je postavena na bruselských základech.
První, kdo použil na starém kontinentě spojení textu a obrazu v jedno, byl Alain Saint-Ogan, a to v roce 1925. Do té doby se pouze ilustroval text, který byl umístěný pod obrázkem. Onomu propojení, které vzniklo v USA, se belgičtí a francouzští vydavatelé zprvu bránili. Měli obavu, že obrázek nebude s to zprostředkovat všechny informace, které jsou nutné k pochopení celého kontinua. Hergé se k Saint-Oganovi přidal, a tím definitivně určil směr evropského komiksu. Krátce po vydání prvních dílů v Belgii se začaly přetiskovat i ve francouzském tisku. Z obavy, že francouzský čtenář není komiksově tak gramotný jako jeho belgičtí sousedé, chtěli nakladatelé doplnit obrázky popisnými texty, které měly dovysvětlovat, co se opravdu děje, Hergé se proti tomu však postavil.
Důležitým determinantem podoby příběhu je také jeho forma, v níž je komiks vydáván. Dnes jsou vydávány knihy s uceleným příběhem zpravidla o 62 stranách. Tintin ale v době svého vzniku vycházel týden co týden jako příloha různých časopisů, a vznikal tedy segmentovaně. Navíc původní černobílá verze prvních osmi komiksů (respektive devíti, s Tintinem v zemi Sovětů) byla cca 135stránková. Jejich poválečná reedice docílila redukce v poměru dva ku jedné, tj. dvě černobílé stránky se vešly na jednu barevnou. Tento způsob vydávání vyžadoval určitý technický um vyprávět dlouhý příběh, který působí jednak uceleným dojmem, a zároveň týden co týden představí přitažlivý uzavřený mini-příběh. Proto je každá dvojstrana koncipována tak, aby na jejím konci zůstalo v člověku trochu napětí – dříve do příštího týdne, dnes do otočení stránky.
Ve známé třídílné encyklopedii věnované komiksu se dočteme: „Tintin est aujourd'hui le héros le plus prestigieux de la bande dessinnée européenne“. (Tintin je dnes nejvěhlasnějším hrdinou evropského komiksu, Opera Mundi 1999, str. 541) Bylo jen přirozené, že vysoká prodejnost Hergého díla v Belgii vedla k jeho přechodu do Francie, napomohl tomu stejný jazyk i společný kulturní základ. Přechod však nebyl hladký a bude rozebrán v jedné z následujících kapitol. Tintin stál na počátku vytvoření jednotného trhu pro komiks v Belgii a ve Francii. Mluví se proto o francouzsko-belgickém komiksu. Po druhé světové válce vycházel časopis Tintin především díky francouzským čtenářům v několikamilionovém nákladu.
. Jedním z hlavních přínosů pro evropský komiks je Tintinovo technické zpracování. Hergé dovádí k dokonalosti techniku kresby zvanou „claire ligne“, která je typická čitelností obrazu. Kresby jsou z technického hlediska velmi přehledné a čtenář se v políčkách, potažmo na stránkách, snadno orientuje. Tento způsob kresby zaměřený na jednoduchost, a zároveň přehlednost ovlivňují celou bruselskou školu, která je vybudována okolo Hergého (Studios Hergé, Albin Michel 1979, str. 39). Hergé udává také tón celé evropské tvorbě, tvorbě, která je postavena na bruselských základech.
První, kdo použil na starém kontinentě spojení textu a obrazu v jedno, byl Alain Saint-Ogan, a to v roce 1925. Do té doby se pouze ilustroval text, který byl umístěný pod obrázkem. Onomu propojení, které vzniklo v USA, se belgičtí a francouzští vydavatelé zprvu bránili. Měli obavu, že obrázek nebude s to zprostředkovat všechny informace, které jsou nutné k pochopení celého kontinua. Hergé se k Saint-Oganovi přidal, a tím definitivně určil směr evropského komiksu. Krátce po vydání prvních dílů v Belgii se začaly přetiskovat i ve francouzském tisku. Z obavy, že francouzský čtenář není komiksově tak gramotný jako jeho belgičtí sousedé, chtěli nakladatelé doplnit obrázky popisnými texty, které měly dovysvětlovat, co se opravdu děje, Hergé se proti tomu však postavil.
Důležitým determinantem podoby příběhu je také jeho forma, v níž je komiks vydáván. Dnes jsou vydávány knihy s uceleným příběhem zpravidla o 62 stranách. Tintin ale v době svého vzniku vycházel týden co týden jako příloha různých časopisů, a vznikal tedy segmentovaně. Navíc původní černobílá verze prvních osmi komiksů (respektive devíti, s Tintinem v zemi Sovětů) byla cca 135stránková. Jejich poválečná reedice docílila redukce v poměru dva ku jedné, tj. dvě černobílé stránky se vešly na jednu barevnou. Tento způsob vydávání vyžadoval určitý technický um vyprávět dlouhý příběh, který působí jednak uceleným dojmem, a zároveň týden co týden představí přitažlivý uzavřený mini-příběh. Proto je každá dvojstrana koncipována tak, aby na jejím konci zůstalo v člověku trochu napětí – dříve do příštího týdne, dnes do otočení stránky.
Zvrat: Le lotus Bleu
. Hergého práce se v průběhu doby profesionalizovala. Za výrazný mezník je považováno (Assouline, 1996; Farr, 2004; Peeters, 2004; a Hergé sám v dokumentárním filmu Tintin and I) páté album Le lotus bleu (Modrý lotos). Tento předěl je významný i pro tuto práci. Když Hergé dokončil své čtvrté album Les cigares du Pharaon (Faraonovy doutníky), dostal dopis od opata Gosseta, který ho varoval před složitou politickou situací a doporučil mu, ať se zajímá o reálnou podobu čínské kultury a ať nespoléhá pouze na to, co jen tak slyšel. Hergé se k Tintinovi do této doby stavěl zcela odlišně: „Ve skutečnosti to byla rozkouskovaná práce, jak šel týden. Dokonce jsem ji nepovažoval za skutečnou práci, byla to pro mě hra. Podívejte se, Le petit Viengtieme vycházel vždy ve středu večer, a stávalo se mi, že ještě ve středu ráno jsem nevěděl, jak vytáhnu Tintina ze šlamastiky, do níž jsem ho podle uvrhl předcházející týden..“
To se s prací na Modrém lotosu změnilo. Opat Gosset Hergého seznámil s čínským studentem Čang Čong-ženem, který studoval na Académie des Beaux-Arts (Akademie výtvarných umění) v Bruselu. Seznámení přineslo své plody. Dlouhé diskuse o čínské filozofii, umění, kultuře i malbě Hergého silně poznamenaly. Mezi oběma muži vzniklo silné přátelství, Hergé dokonce Čanga vtělil do nového příběhu v podobě opuštěného chlapce – sirotka Čanga. Seznámení s Čangem bylo také první opravdové seznámení s autentickým zástupcem jiné kultury, nikoliv jen se stereotypní představou o cizím. Čang se stal Hergého okýnkem do čínské kultury. Hergého reflexe tohoto osudového setkání je dobře znát ve slavném rozhovoru s Numa Sadoulem: „Když jsem psal Modrý lotos, objevil jsem nový svět. Až do té doby byla pro mě Čína zemí obydlenou jakýmisi lidmi se šikmýma očima, lidmi krutými, kteří pojídají vlaštovčí hnízda, nosí copy a házejí novorozence do řeky...“ Byl to vnitřní zvrat a prozření. Většina společnosti v té době měla představu o Orientu velmi vzdálenou od skutečnosti, a Hergé ji do té doby také sdílel. Celá další koncepce Hergého práce se změnila. Nyní nově, dřív než poslal Tintina vstříc novým dobrodružstvím, předcházela psaní příběhu ještě podrobnější příprava, při níž se Hergé seznamoval s kulturou a prostředím. K tomuto tématu vznikly i mnohé monografie. Za všechny si zmiňme Tintin, Haddock et les bateaux (Tintin, Haddock a lodě), zabývající se srovnáním předloh a zobrazených lodí, a Tintin et la ville (Tintin a město) týkající se architektury. Hergé po sobě zanechal velkou kartotéku fotografií a materiálů, které používal jako vzory pro různé prvky příběhů. Veškerá auta, lodě (obr. č. 3 a 4) či letadla, ale i továrny a také postavy a budovy mají reálné předlohy. Například jedním z inspirujících míst pro tvorbu Tintina v Kongu bylo etnografické muzeum v Tervurenu (Belgie). Hergé však v prvních dílech nešel příliš „do hloubky“, a dokumentace byla spíše technického charakteru.
Počínaje pátým dílem je však znát předěl. Na prvních čtyřech dílech je vidět, že Hergé teprve začínal. Pozdější příběhy jsou co do kvality stavby příběhu vyzrálejší. Jednotlivé části lépe navazují a i exkurz do cizí kultury se zdá být autentičtější. Nesetkáváme se také s tak explicitně etnocentrickým zobrazováním cizího, jako je tomu v rané tvorbě.
. Hergého práce se v průběhu doby profesionalizovala. Za výrazný mezník je považováno (Assouline, 1996; Farr, 2004; Peeters, 2004; a Hergé sám v dokumentárním filmu Tintin and I) páté album Le lotus bleu (Modrý lotos). Tento předěl je významný i pro tuto práci. Když Hergé dokončil své čtvrté album Les cigares du Pharaon (Faraonovy doutníky), dostal dopis od opata Gosseta, který ho varoval před složitou politickou situací a doporučil mu, ať se zajímá o reálnou podobu čínské kultury a ať nespoléhá pouze na to, co jen tak slyšel. Hergé se k Tintinovi do této doby stavěl zcela odlišně: „Ve skutečnosti to byla rozkouskovaná práce, jak šel týden. Dokonce jsem ji nepovažoval za skutečnou práci, byla to pro mě hra. Podívejte se, Le petit Viengtieme vycházel vždy ve středu večer, a stávalo se mi, že ještě ve středu ráno jsem nevěděl, jak vytáhnu Tintina ze šlamastiky, do níž jsem ho podle uvrhl předcházející týden..“
To se s prací na Modrém lotosu změnilo. Opat Gosset Hergého seznámil s čínským studentem Čang Čong-ženem, který studoval na Académie des Beaux-Arts (Akademie výtvarných umění) v Bruselu. Seznámení přineslo své plody. Dlouhé diskuse o čínské filozofii, umění, kultuře i malbě Hergého silně poznamenaly. Mezi oběma muži vzniklo silné přátelství, Hergé dokonce Čanga vtělil do nového příběhu v podobě opuštěného chlapce – sirotka Čanga. Seznámení s Čangem bylo také první opravdové seznámení s autentickým zástupcem jiné kultury, nikoliv jen se stereotypní představou o cizím. Čang se stal Hergého okýnkem do čínské kultury. Hergého reflexe tohoto osudového setkání je dobře znát ve slavném rozhovoru s Numa Sadoulem: „Když jsem psal Modrý lotos, objevil jsem nový svět. Až do té doby byla pro mě Čína zemí obydlenou jakýmisi lidmi se šikmýma očima, lidmi krutými, kteří pojídají vlaštovčí hnízda, nosí copy a házejí novorozence do řeky...“ Byl to vnitřní zvrat a prozření. Většina společnosti v té době měla představu o Orientu velmi vzdálenou od skutečnosti, a Hergé ji do té doby také sdílel. Celá další koncepce Hergého práce se změnila. Nyní nově, dřív než poslal Tintina vstříc novým dobrodružstvím, předcházela psaní příběhu ještě podrobnější příprava, při níž se Hergé seznamoval s kulturou a prostředím. K tomuto tématu vznikly i mnohé monografie. Za všechny si zmiňme Tintin, Haddock et les bateaux (Tintin, Haddock a lodě), zabývající se srovnáním předloh a zobrazených lodí, a Tintin et la ville (Tintin a město) týkající se architektury. Hergé po sobě zanechal velkou kartotéku fotografií a materiálů, které používal jako vzory pro různé prvky příběhů. Veškerá auta, lodě (obr. č. 3 a 4) či letadla, ale i továrny a také postavy a budovy mají reálné předlohy. Například jedním z inspirujících míst pro tvorbu Tintina v Kongu bylo etnografické muzeum v Tervurenu (Belgie). Hergé však v prvních dílech nešel příliš „do hloubky“, a dokumentace byla spíše technického charakteru.
Počínaje pátým dílem je však znát předěl. Na prvních čtyřech dílech je vidět, že Hergé teprve začínal. Pozdější příběhy jsou co do kvality stavby příběhu vyzrálejší. Jednotlivé části lépe navazují a i exkurz do cizí kultury se zdá být autentičtější. Nesetkáváme se také s tak explicitně etnocentrickým zobrazováním cizího, jako je tomu v rané tvorbě.
Tintin v Tibetu
Tintin v Tibetu patří k nejslavnějším Hergého dílům. Tintin se tu setkává s chlapcem z Modrého lotosu, s Čangem, jehož předlohou, jak jsem se již zmínil, byl čínský student Čang Čeng-žen. S Čangem Hergé ztrácí spojení během války. Od jejího konce se při každé příležitosti snaží spojení znovu navázat, avšak neúspěšně. Až v roce 1976 Hergé nalézá kontakt na Čanga, jehož poznal v roce 1934. V roce 1981 se podaří Čanga pozvat na několik měsíců do Belgie, kde je belgickou společností přijat jako státník. Je to událost, která hýbe celým belgickým tiskem (obr. č. 5).
Tintin v Tibetu patří k nejslavnějším Hergého dílům. Tintin se tu setkává s chlapcem z Modrého lotosu, s Čangem, jehož předlohou, jak jsem se již zmínil, byl čínský student Čang Čeng-žen. S Čangem Hergé ztrácí spojení během války. Od jejího konce se při každé příležitosti snaží spojení znovu navázat, avšak neúspěšně. Až v roce 1976 Hergé nalézá kontakt na Čanga, jehož poznal v roce 1934. V roce 1981 se podaří Čanga pozvat na několik měsíců do Belgie, kde je belgickou společností přijat jako státník. Je to událost, která hýbe celým belgickým tiskem (obr. č. 5).
Text je součástí diplomové práce Michala Uhla Tintin v Kongu – Etnocentrismus v obrazech, Masarykova Univerzita v Brně, 2007 (redakčně upraveno).
