„Co udělali sověti z úžasné Moskvy? Smrduté bahnisko!“
(Tintin)
. Zajímavé je sledovat už samotnou historii vydávání Tintina u nás. První se o to pokusilo nakladatelství Egmont v polovině 90. let. Ke startu si vybralo tři prověřená, z části dějově navazující alba Krab se zlatými klepety, Tajemství jednorožce a Poklad Rudého raubíře v původním číslování nesoucí označení devět, deset a jedenáct. Tehdejší hluboká stagnace našeho komiksového trhu však nedovolila více a tak jsme si museli počkat až do roku 2004, kdy Albatros vydal album Tintin v Americe.
Nenavázal tedy ani na přerušenou egmontí řadu, ani neodstartoval od úplného začátku, nýbrž začal třetím dílem originální série. Měl k tomu pádné důvody: dvojka Tintin v Kongu překypuje shovívavostí nad kolonialismem a krutostí vůči fauně a první album Au pays des Soviets je pro dnešního čtenáře z výtvarného hlediska zcela nestravitelné – zvláště, pokud již uvykl vytříbené a pestře kolorované Hergého ligne claire z pozdějších let. Neznamená to však, že by bylo o něco méně zajímavé. Ba právě naopak – a pro správného komiksáře dokonce vykazuje tolik zásadních znaků, že se bez zaváhání musí označit nálepkou povinná četba. Společně si jej nyní rozebereme.
(Tintin)
. Zajímavé je sledovat už samotnou historii vydávání Tintina u nás. První se o to pokusilo nakladatelství Egmont v polovině 90. let. Ke startu si vybralo tři prověřená, z části dějově navazující alba Krab se zlatými klepety, Tajemství jednorožce a Poklad Rudého raubíře v původním číslování nesoucí označení devět, deset a jedenáct. Tehdejší hluboká stagnace našeho komiksového trhu však nedovolila více a tak jsme si museli počkat až do roku 2004, kdy Albatros vydal album Tintin v Americe.
Nenavázal tedy ani na přerušenou egmontí řadu, ani neodstartoval od úplného začátku, nýbrž začal třetím dílem originální série. Měl k tomu pádné důvody: dvojka Tintin v Kongu překypuje shovívavostí nad kolonialismem a krutostí vůči fauně a první album Au pays des Soviets je pro dnešního čtenáře z výtvarného hlediska zcela nestravitelné – zvláště, pokud již uvykl vytříbené a pestře kolorované Hergého ligne claire z pozdějších let. Neznamená to však, že by bylo o něco méně zajímavé. Ba právě naopak – a pro správného komiksáře dokonce vykazuje tolik zásadních znaků, že se bez zaváhání musí označit nálepkou povinná četba. Společně si jej nyní rozebereme.
Tintin je nejslavnější a nejdůležitější postavou evropského komiksu. Spojuje v sobě význam Yellow Kida a Supermana pro komiks americký: je vlastně prvním rozsáhlým komiksem na starém kontinentu v duchu jeho uznávané definice a zároveň spustil masový zájem o nové médium – alespoň v zemi svého vzniku, v Belgii. Už to samo o sobě je faktem natolik zásadním, že o výjimečnosti série nelze pochybovat. Zároveň je dobré si při hodnocení prvního alba uvědomit, že jako průkopník vykazuje celou řadu novorozeneckých neduhů.
. Bublinami proti bolševikům
Pozornost přitahuje hned námět. Za vše hovoří kompletní název příběhu, který se objevil 10. ledna 1929 v mládežnické příloze Le Petit vingtieme deníku Le XXe Siécle: Les aventures de Tintin, reporter du „Petit vingtieme“, au pays des Soviets, doslova tedy Dobrodružství Tintina, reportéra „Dvacátého století pro mladé“, v zemi Sovětů. Tintina tu nacházíme jako „jako jednoho z nejlepších reportérů vyslaného do Sovětského Ruska, aby Petit vingtieme uspokojil své čtenáře a udržel je v neustálém kontaktu s tím, co se děje v zahraničí.“ Tím začíná jedna velká, nepřetržitá rvačka a honička, v níž hlavní hrdina prchá před sovětskými agenty a zastavuje se až po 137 stranách, kdy se úspěšně (tzn. živ a zdráv) vrací do Bruselu.
Za spolutvůrce Tintina lze vedle jeho scénáristy a kreslíře Georgese Rémiho (zvaného Hergé) považovat i Norberta Walleze, ředitele deníku Le XXe Siécle. Ten totiž zadal Hergému, šéfredaktorovi Le Petit vingtieme, úkol vytvořit postavu, na které by mládeži demonstroval nebezpečí komunismu. Fikce se příliš neliší od reality – Hergé se inspiroval knihou Moscou sans voiles (Moskva bez závoje) Josepha Douilleta, bývalého belgického konzula v ruském Rostově na Donu.
Pozornost přitahuje hned námět. Za vše hovoří kompletní název příběhu, který se objevil 10. ledna 1929 v mládežnické příloze Le Petit vingtieme deníku Le XXe Siécle: Les aventures de Tintin, reporter du „Petit vingtieme“, au pays des Soviets, doslova tedy Dobrodružství Tintina, reportéra „Dvacátého století pro mladé“, v zemi Sovětů. Tintina tu nacházíme jako „jako jednoho z nejlepších reportérů vyslaného do Sovětského Ruska, aby Petit vingtieme uspokojil své čtenáře a udržel je v neustálém kontaktu s tím, co se děje v zahraničí.“ Tím začíná jedna velká, nepřetržitá rvačka a honička, v níž hlavní hrdina prchá před sovětskými agenty a zastavuje se až po 137 stranách, kdy se úspěšně (tzn. živ a zdráv) vrací do Bruselu.
Za spolutvůrce Tintina lze vedle jeho scénáristy a kreslíře Georgese Rémiho (zvaného Hergé) považovat i Norberta Walleze, ředitele deníku Le XXe Siécle. Ten totiž zadal Hergému, šéfredaktorovi Le Petit vingtieme, úkol vytvořit postavu, na které by mládeži demonstroval nebezpečí komunismu. Fikce se příliš neliší od reality – Hergé se inspiroval knihou Moscou sans voiles (Moskva bez závoje) Josepha Douilleta, bývalého belgického konzula v ruském Rostově na Donu.
Základní dějová linka je tedy velmi jednoduchá; Tintin se pokouší odhalit tajemství komunistů a ti se mu v tom snaží všemožně zabránit – taková reportáž odhalující jejich nelidské praktiky a neveselé osudy obyčejných lidí se do jejich stranické linie pochopitelně vůbec nehodí. A tak se od samého začátku Tintin ocitá ve smrtelném nebezpečí, prchá před agenty a nájemnými vrahy a zároveň se snaží dosáhnout Moskvy, srdce SSSR. Samozřejmě se mu to podaří; k cíli spěje po etapách překypujících akcí, humorem. A především neuvěřitelnou naivitou: Tintin si z kmene stromu vyřeže vrtuli a opraví porouchané letadlo. Tintin plave pod vodou podél břehu, a proto ozbrojené bolševiky vždy překvapí zezadu. Opilý (!) Tintin zbije opilého medvěda. Tintin kýchne tak silně, že vylomí ze zdi mříž bránící jeho cestě na svobodu z podzemních stok. Tintin přežije srážku s parní lokomotivou v plné rychlosti.
. Dodržení věrohodnosti jistě nebylo Rémiho hlavním cílem, grotesce blízký Tintin totiž dodržuje dva podstatnější principy. Zaprvé čtenáře neustále překvapuje a napíná, když už to vypadá, že je zachráněn či mu naopak hrozí smrt, stane se na následujícím obrázku přesně to opačné. To vše autor činí s lehkostí a především groteskním humorem; nezbývá, než se smát navzdory vážnosti, ba tragičnosti některých situací.
. Dodržení věrohodnosti jistě nebylo Rémiho hlavním cílem, grotesce blízký Tintin totiž dodržuje dva podstatnější principy. Zaprvé čtenáře neustále překvapuje a napíná, když už to vypadá, že je zachráněn či mu naopak hrozí smrt, stane se na následujícím obrázku přesně to opačné. To vše autor činí s lehkostí a především groteskním humorem; nezbývá, než se smát navzdory vážnosti, ba tragičnosti některých situací.
Primitivní jednoduchá linka
Velmi podobné to je i s kresbou. Na první pohled vypadá především nesmírně jednoduše – základ později slavné Hergého „ligne claire“ (tzn. zcela potlačené šrafování i všechny zbytečné rekvizity) je tu zcela evidentní. Žádný učený z nebe nespadl, první stránky vypadají spíše směšně a k hmouření očí nutí dnešního čtenáře kromě téměř osmdesátileté časové propasti především nadšení doslova čišící z jednotlivých obrázků. Rémiho musel Tintin nesmírně bavit a proto – ve spojení s jeho nezpochybnitelným talentem – po několika stránkách mizí nejmarkantnější novorozenecké nemoci a začátečnické chyby. Zlepšuje se kompozice, ubývají prohřešky proti anatomii, bubliny přestávají být létajícími pouťovými balónky, postavy získávají třetí rozměř, ruční font se pročišťuje a zčitelňuje. Přestože počet obrázků i jejich velikost zůstává až na občasné výjimky konstantní, na konci alba jakoby na nás koukal jiný komiks než na začátku.
Velmi podobné to je i s kresbou. Na první pohled vypadá především nesmírně jednoduše – základ později slavné Hergého „ligne claire“ (tzn. zcela potlačené šrafování i všechny zbytečné rekvizity) je tu zcela evidentní. Žádný učený z nebe nespadl, první stránky vypadají spíše směšně a k hmouření očí nutí dnešního čtenáře kromě téměř osmdesátileté časové propasti především nadšení doslova čišící z jednotlivých obrázků. Rémiho musel Tintin nesmírně bavit a proto – ve spojení s jeho nezpochybnitelným talentem – po několika stránkách mizí nejmarkantnější novorozenecké nemoci a začátečnické chyby. Zlepšuje se kompozice, ubývají prohřešky proti anatomii, bubliny přestávají být létajícími pouťovými balónky, postavy získávají třetí rozměř, ruční font se pročišťuje a zčitelňuje. Přestože počet obrázků i jejich velikost zůstává až na občasné výjimky konstantní, na konci alba jakoby na nás koukal jiný komiks než na začátku.
. A ani evropský komiks po vydání prvního Tintina nebyl už takový, jako předtím. Získal v něm na dlouhou dobu nepřekonatelný vzor a zdroj všelijaké inspirace – navzdory nebo právě díky jeho tendenčnosti, jednoduchosti a naivitě. Hergé však v dalších dílech, obzvláště počínaje Tintinem v Americe, prokázal svoji genialitu a Tintin tak dodnes zůstává nepřebernou studnicí motivů, nápadů a zážitků inspirující řadu následovníků a fascinující milióny fanoušků po celém světě.
