Jiří Grus popisuje svůj první autorský komiks takto: "Ne/všední hrdina Voleman zažívá situace na pokraji uvěřitelnosti v kulisách Hlavního města. Láska! Tajemství! Palička na maso!" A nepříliš průhledný popis skutečně odpovídá tomu, co dostanete černobíle natištěné na 48 stranách za ušetřených sto padesát korun.
. První, čeho si všimnete, je zvláštní dynamika příběhu. Rychle plynoucí akční scény se tu střídají s topornými stránkami přetíženými textem. Děj nevyváženě zrychluje a zase zpomaluje. Grus na relativně malém počtu stran nesourodě mísí dohromady střípky vlastních životních zkušenosti a zároveň pouští uzdu své divoké fantazii a nechává vás, abyste se s tím gulášem prostě nějak vypořádali.
Jak je u něj zvykem, Grus kreslí báječně. Komiks je vytvořen za pomocí pera a černobílé tuše s pro Gruse typickou precizností, smyslem pro detail a dynamiku. Různá zákoutí jednotlivých okýnek nabízejí skryté vtípky a na expresivně prokreslené tváře Grusových postav se dá zírat snad hodiny. Vzhledem k prostředí, v jakém se příběh odehrává, ovšem nečekejte takové vizuální orgie jako v jeho předchozích dílech. Není to prostě zběsilý cyberpunk, ale nepoměrně klidnější urban fantasy.
. Co ten všechen zmatek ale dává dohromady? Těžko říct – je to experiment. Nic pro čtenáře, který očekává přímočarý, jednoznačný a uchopitelný příběh, jaký mu byl naservírován třeba v Nitro těžkne glycerínem, který Grus nakreslil podle scénáře Štěpána Kopřivy. Je sice těžké hodnotit první díl ze tří připravovaných, když vlastně ještě nevíme, o co jde, ale sama o sobě bude tato část Volemana pro většinu potenciálních čtenářů celkem nuda. Příjemně ujetá myšlenka vytvořit hrdinu, který běhá po městě v kšiltofce a s paličkou na maso a jmenuje se Voleman, je zabitá v epizodickém příběhu bez hnacího motoru. Co na tom, že má Grus zajímavé nápady třeba v pasáži, v níž hlavní hrdina málem připálí brambory, zatímco ve fantastickém speciálu pomáhá zachraňovat svět, když dohromady ten slepenec nedává nic, co by stálo za řeč. A to nemůže zachránit ani brilantní kresba nebo pár vydařených vtipů, u kterých se ovšem spíše usmějete než budete válet v křečích po podlaze. Děj otevírá spoustu otázek a nedává skoro žádné odpovědi. Přitom ale ve čtenáři nevzbuzuje žádnou zvědavost. Natěšení na další pokračování se rovná nule. Co bude dál vám je celkem jedno.
. Uvidíme, co dají všechny díly dohromady, ale pokud nejste zrovna milovníci Lynchových bizarních filmů nebo Grusovi zanícení fandové, těžko vás tenhle komiks nadchne něčím víc než kresbou. Grus si však Volemana sám nejen napsal a nakreslil, ale také vydal (viz jeho stránky). A vzhledem k tomu, že se český komiks nachází v bodě nula, není od věci ho v tvorbě podpořit. Těch sto padesát korun za čtyřicet osm stran sice podivného, ale dobře nakresleného komiksu není zas tak moc a třeba se nakonec všechny díly spojí v jedno báječné dílo.
(dp)
GRUSOVY KRESEBNÍ MEZNÍKY ANEB JAK ŠLY ROKY
V následujícím rychlém přehledu přinášíme stručné hodnocení kresby význačných komiksů Jiřího Gruse. Známkujeme jako ve škole, vždy vzhledem k celé Grusově tvorbě.
. Večerní host (Bublinky, 1992)
S ohledem na Grusův dětský věk komiks působí, i když příběh není nějak zvláštní a kresba je silně ovlivněna Saudkem, jako zjevení. Autorův talent je rozpoznatelný na první pohled a skvělý je i lettering. Ortel: 4-
. Zemřít znamená nežít (1999)
Originalita a nepopiratelná zručnost, tyto přednosti ohodnotila i redakce magazínu Crew, která komiks vyhodnotila jako vítězný kousek své soutěže. Možná mu trochu škodí absence barvy, syté barvy dodávají Grusově kresbě nádech života – to platí prakticky o celé jeho černobílé tvorbě. Ortel: 3-
. Malá holka (Aargh, 2001)
Stylově pokračuje v rozvíjení předcházejícího komiksu a navíc se výrazně zlepšuje. Ortel: 2-
. Jasně, že jsem ji zabil (Crew, 2002)
Tady už je to ten Grus, jak ho známe, přehlednosti pomáhá barva a méně šrafování. Přesto je vidět, že autor prochází obdobím formování a vykreslování. Ortel: 2
. Godot spoutaný (Inseminátor, 2004)
I když spíše scénáristicko-kreslířská hříčka, Grus tady potvrzuje svůj talent. Částečně navazuje na Zemřít znamená nežít a na Malou holku, především však báječně kreslí pěkné slečny. Pastva pro oči… Ortel: 2
. Princip nepravděpodobnosti (Inseminátor, 2004)
Že se Grus s Principem dostal do prestižního Heavy Metalu, nebyla náhoda. Jeho kresba dospěla a plasticita postav, zobrazení emocí, preciznost a originalita se staly poznávacími znaky jeho jedinečného stylu. Ortel: 1-
. Nitro těžkne glycerínem (Crew, 2006) Dosavadní Grusův vrchol, k dokonalosti dovedený Princip nepravděpodobnosti. Totální vykreslenost, ustálený a osobitý styl, plné barvy, skvělá dynamika akcí, nejrůznější grafické vychytávky a s lehkostí zachycená brutalita (vzpomeňte na neuvěřitelný detail průstřelu hlavy!), co víc si přát? Ortel: 1
Voleman (2007)
Avantgardní a osobité, jenže bez typické autorovy dynamiky. Jakoby tomu chyběla jiskra. Jiří Grus však rozhodně neřekl své poslední slovo… Ortel: 2
(red)
. První, čeho si všimnete, je zvláštní dynamika příběhu. Rychle plynoucí akční scény se tu střídají s topornými stránkami přetíženými textem. Děj nevyváženě zrychluje a zase zpomaluje. Grus na relativně malém počtu stran nesourodě mísí dohromady střípky vlastních životních zkušenosti a zároveň pouští uzdu své divoké fantazii a nechává vás, abyste se s tím gulášem prostě nějak vypořádali.
Jak je u něj zvykem, Grus kreslí báječně. Komiks je vytvořen za pomocí pera a černobílé tuše s pro Gruse typickou precizností, smyslem pro detail a dynamiku. Různá zákoutí jednotlivých okýnek nabízejí skryté vtípky a na expresivně prokreslené tváře Grusových postav se dá zírat snad hodiny. Vzhledem k prostředí, v jakém se příběh odehrává, ovšem nečekejte takové vizuální orgie jako v jeho předchozích dílech. Není to prostě zběsilý cyberpunk, ale nepoměrně klidnější urban fantasy.
. Co ten všechen zmatek ale dává dohromady? Těžko říct – je to experiment. Nic pro čtenáře, který očekává přímočarý, jednoznačný a uchopitelný příběh, jaký mu byl naservírován třeba v Nitro těžkne glycerínem, který Grus nakreslil podle scénáře Štěpána Kopřivy. Je sice těžké hodnotit první díl ze tří připravovaných, když vlastně ještě nevíme, o co jde, ale sama o sobě bude tato část Volemana pro většinu potenciálních čtenářů celkem nuda. Příjemně ujetá myšlenka vytvořit hrdinu, který běhá po městě v kšiltofce a s paličkou na maso a jmenuje se Voleman, je zabitá v epizodickém příběhu bez hnacího motoru. Co na tom, že má Grus zajímavé nápady třeba v pasáži, v níž hlavní hrdina málem připálí brambory, zatímco ve fantastickém speciálu pomáhá zachraňovat svět, když dohromady ten slepenec nedává nic, co by stálo za řeč. A to nemůže zachránit ani brilantní kresba nebo pár vydařených vtipů, u kterých se ovšem spíše usmějete než budete válet v křečích po podlaze. Děj otevírá spoustu otázek a nedává skoro žádné odpovědi. Přitom ale ve čtenáři nevzbuzuje žádnou zvědavost. Natěšení na další pokračování se rovná nule. Co bude dál vám je celkem jedno.
. Uvidíme, co dají všechny díly dohromady, ale pokud nejste zrovna milovníci Lynchových bizarních filmů nebo Grusovi zanícení fandové, těžko vás tenhle komiks nadchne něčím víc než kresbou. Grus si však Volemana sám nejen napsal a nakreslil, ale také vydal (viz jeho stránky). A vzhledem k tomu, že se český komiks nachází v bodě nula, není od věci ho v tvorbě podpořit. Těch sto padesát korun za čtyřicet osm stran sice podivného, ale dobře nakresleného komiksu není zas tak moc a třeba se nakonec všechny díly spojí v jedno báječné dílo.
(dp)
GRUSOVY KRESEBNÍ MEZNÍKY ANEB JAK ŠLY ROKY
V následujícím rychlém přehledu přinášíme stručné hodnocení kresby význačných komiksů Jiřího Gruse. Známkujeme jako ve škole, vždy vzhledem k celé Grusově tvorbě.
. Večerní host (Bublinky, 1992)
S ohledem na Grusův dětský věk komiks působí, i když příběh není nějak zvláštní a kresba je silně ovlivněna Saudkem, jako zjevení. Autorův talent je rozpoznatelný na první pohled a skvělý je i lettering. Ortel: 4-
. Zemřít znamená nežít (1999)
Originalita a nepopiratelná zručnost, tyto přednosti ohodnotila i redakce magazínu Crew, která komiks vyhodnotila jako vítězný kousek své soutěže. Možná mu trochu škodí absence barvy, syté barvy dodávají Grusově kresbě nádech života – to platí prakticky o celé jeho černobílé tvorbě. Ortel: 3-
. Malá holka (Aargh, 2001)
Stylově pokračuje v rozvíjení předcházejícího komiksu a navíc se výrazně zlepšuje. Ortel: 2-
. Jasně, že jsem ji zabil (Crew, 2002)
Tady už je to ten Grus, jak ho známe, přehlednosti pomáhá barva a méně šrafování. Přesto je vidět, že autor prochází obdobím formování a vykreslování. Ortel: 2
. Godot spoutaný (Inseminátor, 2004)
I když spíše scénáristicko-kreslířská hříčka, Grus tady potvrzuje svůj talent. Částečně navazuje na Zemřít znamená nežít a na Malou holku, především však báječně kreslí pěkné slečny. Pastva pro oči… Ortel: 2
. Princip nepravděpodobnosti (Inseminátor, 2004)
Že se Grus s Principem dostal do prestižního Heavy Metalu, nebyla náhoda. Jeho kresba dospěla a plasticita postav, zobrazení emocí, preciznost a originalita se staly poznávacími znaky jeho jedinečného stylu. Ortel: 1-
. Nitro těžkne glycerínem (Crew, 2006) Dosavadní Grusův vrchol, k dokonalosti dovedený Princip nepravděpodobnosti. Totální vykreslenost, ustálený a osobitý styl, plné barvy, skvělá dynamika akcí, nejrůznější grafické vychytávky a s lehkostí zachycená brutalita (vzpomeňte na neuvěřitelný detail průstřelu hlavy!), co víc si přát? Ortel: 1
Voleman (2007)
Avantgardní a osobité, jenže bez typické autorovy dynamiky. Jakoby tomu chyběla jiskra. Jiří Grus však rozhodně neřekl své poslední slovo… Ortel: 2
(red)
