Nevím, jestli Toman zamýšlel ságu již předem jako trilogii, nebo ho k tomu přiměl zájem čtenářů, avšak Příchod bohů můžete číst zcela samostatně. Tedy bez znalosti přímých návazností na děj předcházejících „Příhod malého boha“, ale osobně doporučuji, ba přímo nařizuji to nedělat. Zaprvé tak přijdete o jeden celkem fakt dost dobrý zážitek a zadruhé občas se nějaké ty souvislosti vyplatí vědět. Např. proč jsou pozemšťané Art a Lina považováni za bohy? Jak to, že je pralidé bez větších potíží přijmou mezi sebe? Kdo to jsou Ron-o-tové a kdo Ušatci? Nu a pro ty, kteří netuší absolutně nic – to bych se ostatně hodně divil, kdybych někoho takového našel, jelikož tenhle komiks patří mezi to nejlepší, nejznámější a už i nejkultovnější z toho, co u nás žánr nabízí – alespoň zkratkovitě naznačím děj.
.
Robot zvaný Malý bůh byl na Žlutou planetu vyslán pozemšťany s cílem uměle (avšak nenásilně) pozvednout úroveň Gron-c-chů, jednoho z místních kmenů, žijících na úrovni prvobytně-pospolné společnosti. Poté, co své poslání splní, přichází druhá fáze experimentu: mezi domorodce sestupují, možná v již předem určené roli bohů, dva lidé, Art a Lina. Úkol je jasný – dále pokračovat v bdění nad Gron-c-chy a hlavně navázat na vědecký výzkum Malého boha. Avšak ten, k velkému překvapení kosmonautů, záhadně zmizel… Scénář tedy nejen rozvíjí schéma, známé již z prvního dílu, ale jde už i kousek dále. Ta tam je pohoda minulých dní, kdy domorodci objevovali kouzlo napnutých kůží či létajícího oštěpu… Se zmizením robota se totiž do příběhu vkrádá opravdové napětí, nebezpečí je reálné a hrdinové se dostávají z původního, dosti uzavřeného údolí Gron-c-chů. Jenže stejně jako hrozby, tak i ochrana povýšila: vždyť místo Malého boha tu teď stojí opravdoví Bohové!
Vzhledem k době, kdy dílo vznikalo (vyšlo na 24 pokračování v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců, ročník 1974–1975), bychom ho mohli považovat téměř za převratné. Vždyť normalizace byla v plném proudu, co nebylo sovětské, bylo zakázané, Rychlé šípy už dávno odstřelily a komiks, zvláště se scifi náměty, začínal být pomalu tabu. Ale jen pomalu. A určitě ne v populárním Ábíčku, kde právě komiksy dostávaly zelenou.
Kresba Františka Kobíka nevybočuje z obvyklého standardu tohoto klasika českého komiksu let 70. a 80. Všechny jeho výtvory, typické brilantním stylem, citem pro . detail a pro kompozici celé stránky i popisností jednotlivých obrázků, jsou si podobné jako Kakadu Kakadu a nejiné je to i v tomto případě. Takže komu se Kobík líbí, nebude zklamán: opět se setká s těsně řazenými obrázky, pekelně přesnou kompozicí, strojovými dialogy, účelně sledovanou dramatičností i chladnokrevně zvládnutými obličeji. A kdo jeho styl zrovna dvakrát nemusí, minimálně ocení srozumitelnost a spád. Za zvláště povedený považuji moment, kdy se v 19. dílu Art a Lina probouzí za tůtání budíčku do nového dne – v apartních pyžámkách. Inu, ani běh staletí nedokáže lidem odejmout jejich oblíbenou módu…
Příchod Bohů (není třeba v tomto názvu hledat dvojsmyslnost – třeba „příchod Sovětů“?) neohromí, v každém případě zaujme. Doporučuji ho všem maniakálním milovníkům komiksů, příznivcům dvojice Toman-Kobík, těm kdo to už četli, scifistům a abíčkářům. A pokud nepatříte ani do jedné z těchto skupin, přečtěte si ho taky.
.
Robot zvaný Malý bůh byl na Žlutou planetu vyslán pozemšťany s cílem uměle (avšak nenásilně) pozvednout úroveň Gron-c-chů, jednoho z místních kmenů, žijících na úrovni prvobytně-pospolné společnosti. Poté, co své poslání splní, přichází druhá fáze experimentu: mezi domorodce sestupují, možná v již předem určené roli bohů, dva lidé, Art a Lina. Úkol je jasný – dále pokračovat v bdění nad Gron-c-chy a hlavně navázat na vědecký výzkum Malého boha. Avšak ten, k velkému překvapení kosmonautů, záhadně zmizel… Scénář tedy nejen rozvíjí schéma, známé již z prvního dílu, ale jde už i kousek dále. Ta tam je pohoda minulých dní, kdy domorodci objevovali kouzlo napnutých kůží či létajícího oštěpu… Se zmizením robota se totiž do příběhu vkrádá opravdové napětí, nebezpečí je reálné a hrdinové se dostávají z původního, dosti uzavřeného údolí Gron-c-chů. Jenže stejně jako hrozby, tak i ochrana povýšila: vždyť místo Malého boha tu teď stojí opravdoví Bohové!
Vzhledem k době, kdy dílo vznikalo (vyšlo na 24 pokračování v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců, ročník 1974–1975), bychom ho mohli považovat téměř za převratné. Vždyť normalizace byla v plném proudu, co nebylo sovětské, bylo zakázané, Rychlé šípy už dávno odstřelily a komiks, zvláště se scifi náměty, začínal být pomalu tabu. Ale jen pomalu. A určitě ne v populárním Ábíčku, kde právě komiksy dostávaly zelenou.
Kresba Františka Kobíka nevybočuje z obvyklého standardu tohoto klasika českého komiksu let 70. a 80. Všechny jeho výtvory, typické brilantním stylem, citem pro . detail a pro kompozici celé stránky i popisností jednotlivých obrázků, jsou si podobné jako Kakadu Kakadu a nejiné je to i v tomto případě. Takže komu se Kobík líbí, nebude zklamán: opět se setká s těsně řazenými obrázky, pekelně přesnou kompozicí, strojovými dialogy, účelně sledovanou dramatičností i chladnokrevně zvládnutými obličeji. A kdo jeho styl zrovna dvakrát nemusí, minimálně ocení srozumitelnost a spád. Za zvláště povedený považuji moment, kdy se v 19. dílu Art a Lina probouzí za tůtání budíčku do nového dne – v apartních pyžámkách. Inu, ani běh staletí nedokáže lidem odejmout jejich oblíbenou módu…
Příchod Bohů (není třeba v tomto názvu hledat dvojsmyslnost – třeba „příchod Sovětů“?) neohromí, v každém případě zaujme. Doporučuji ho všem maniakálním milovníkům komiksů, příznivcům dvojice Toman-Kobík, těm kdo to už četli, scifistům a abíčkářům. A pokud nepatříte ani do jedné z těchto skupin, přečtěte si ho taky.
