Kult je vskutku silná záležitost. Jazyk komiksů přešel dnešním dvacátníkům až čtyřicátníkům do krevního oběhu do té míry, že můj kamarád mohl nedávno obdržet svatební přání s textem „Náčelník konečně vytáhl svůj kyj, panely se sevřely, kontakty propojily, síla Malého boha vzrostla“, a to vše s průhlednou narážkou na příslušný výkon o nadcházející noci.
Jenomže kult je také záležitost oslepující, a ten ábíčkový vznikl tak, že seriál doprovázel školáky (a -čky) v atypicky dlouhém časovém rozmezí, takže jim snad nakonec ani nevadily ty nekonečné nástupy do raket, zážehy, výstupy, průlety atmosférou a jiné brzdy, které děj nesnesitelně zpomalovaly...Ouha, právě jsem se dopustil kritiky!
Zkusme tedy s nekritizovatelnou materií zacházet opatrněji, a to shrnutím prostých faktů.
Nejprve uhodí do očí manko původních nápadů. Scénáře VKK totiž vznikly převážně adaptacemi již existujících a časem prověřených povídek či románů a nejsou to tedy díla autenticky komiksová. „Nejdelší původní český komiks“ Pod sluncem zářícího vznikl přepracováním dvou povídek Vlastislava Tomana z roku 1966, a to autorem samotným, který dílo upravil a v postavě Kruana jaksi odmítl ukončit. Dvoudílný John Carter je zase věrnou kopií románů E. R. Burroughse z roku z roku 1914 a 1917, První výprava je zkomiksovaný román sira Arthura Conana Doyleho Ztracený svět z roku 1912, a máme-li odskočit k některé z příštích VKK, pak o knižní předlohu se opírá také Operace Jericho, Zajatec ptáka Mauk či Dobyvatelé hlubin (o Rychlých šípech nemluvě).
Druhým typickým rysem VKK, o němž se nemluví dvakrát dobře, je plagiátorství. Václav Šorel si expozici ke Vzpouře mozků vypůjčil z románu Stanislawa Lema Návrat z hvězd z roku 1961 (kde v posádce navrátivšího se hvězdoletu Prométheus figurují jména Hal a Olaf, hovoří se o desáté výpravě nebo o průzkumném letu nad Betou [Arktura], a nechybí ani kapitola s náznakem možnosti ovládnutí společnosti roboty). V jiné z Lemových povídek z Příběhů pilota Pirxe je zase popsána scéna těsného průletu nad povrchem Měsíce, prakticky totožná s odvolaným útokem Prométhea na Zemi...V Galaxii se mi literární stopy najít nepodařilo, odhlédneme-li od faktu, že zvětšené pavouky nabídl o několik let dříve Ohníček v Pavouku Nephilovi.
Ještě pozoruhodnějším, třetím rysem VKK, je opakované zařazování použitých vlastních motivů, v němž vynikl zejména Toman: čtyřrucí Torquasiané se v jeho pozdějším díle transformují na ušatce a Bug-y, thoati na tutony, a přežije i nápad se složeninou jména hlavního hrdiny (Carthoris = Kruan). Tuhý kořínek má rovněž trojlístek záporáků s jedním hlavním gaunerem a dvěma sekundanty, jenž jsou si k nerozeznání podobni (Rangeři - Not, Tat, Bat - Mol, Ten, Gen), nemluvě o vyslovené krádeži Rychlých šípů a jejich pionýrském přerodu do Strážců (Rychlonožka-Zrzek; Piráti-Bratrstvo kočičí pracky: Tyčka [Dlouhé bidlo!], Marcel, Prcek atd).
Čím dál tím hůř...
Se zmíněným nedostatkem nápadů souvisí i rozvláčnost děje – místy vzniká dojem, že autoři odkládají rozřešení zápletky, protože ho sami zatím neznají. V půli 90. let se to přihodilo Václavu Šorelovi, který vypsal bezprecedentní čtenářský plebiscit o tom, zda má ve svém zdlouhavém příběhu o útěku čs. letců do Británie vůbec pokračovat. Odpovědí mu bylo hrobové mlčení... S rozhodně nečekanou bezelstností však bezradnost přiznává Toman v úvodním slovu VKK, když hovoří o nedostatku původních námětů v době, kdy už začínalo normalizační tažení proti komiksu jako žánru a mnoha talentovaným autorům bylo úředně zakázáno tvořit či pokračovat v rozběhnutých projektech... Že by pan Toman psal komiksy jen a jen proto, že náhodou seděl na židli, z níž si to mohl dovolit?
Na jeho obranu nutno prohlásit, že své povídky adaptoval vcelku slušně. Potom se ale fatálně rozhodl ignorovat nepsaný zákon tvorby, jímž je zákaz adice, tj. neorganického prodlužování původního celku, a vytvořil postavu Kruana. Vznikl dodnes uspokojivě nevysvětlený paradox: ačkoli jde o čtenářsky nejpopulárnější část příběhů, jde zároveň o nejméně vyvážené pokračování. Autor spotřebovává plných deset dílů (ze čtyřiadvaceti!) na nezáživnou expozici a různé zkoušky Kruanovy odvahy – až vzniká podezření, že ho první záchvěv zápletky s Bug-y a Hor-tidy napadl teprve někdy na podzim... Logicky mu potom v létě chybí prostor na pořádné vyvrcholení, a likvidace úhlavních nepřátel se tak odbývá jen několika málo obrázky.
Snad i proto se musel o dvanáct let později v Kruanově cestě o kousek vrátit v čase a dopovědět závěr Kruanových dobrodružství. Nastavovaná kaše, komplikovaná slábnutím kreslířského nasazení mistra Kobíka však vedla k tomu, že dílo scénáristicky zabloudilo v čase i prostoru, stále víc se zamotávalo do boje s Hor-tidy a příběh nakonec vyzněl do neurčita – přesně jako v čínských středověkých románech, kdy hrdiny potkávají nová a nová nebezpečí, přičemž dílo lze vlastně ukončit v podstatě kdykoli. Úpadku Tomanova děje si ostatně možná byli vědomi i vydavatelé VKK, kteří se takticky rozhodli nezařadit všechny části příběhu.
Tato Tomanova metoda „asijského vyprávění“ (úvod-stať-závěr, nikoli jako už od antiky tradičně úvod-stať- vyvrcholení-zvrat-katarze-závěr) je mimochodem patrná již v Dobrodružstvích Johna Cartera a Thuvie z Ptarhu. Málem se ani nechce věřit, že jsou to díla téhož scénáristy! Milan Ressel, který mohl do Carthorisových příběhů poměrně výrazně zasahovat, vytvořil konzistentní a náležitě vygradovaný příběh, což se o první části rozhodně říci nedá.
Závěrem (a spíše jen pro úplnost, nikoli ze snahy o rekriminalizaci minulosti) musíme zmínit u některých děl VKK. poplatnost režimu. Toman zapracoval do seriálu průhlednou ateistickou propagandu dänikenovského střihu (něco na způsob Engelsových příruček o původu náboženství), což bychom mu snad ani tolik nevytýkali; horší je to s panem profesorem, který musel být v originále Rus, tedy Sovět. Z VKK se však již toto ideologické nezbytí, reprezentované jménem Andreje Nikolajeviče, díky neobratné retuši vytratilo.
Suma sumárum: pohled do hloubi 70. a 80. let ukazuje, že ábíčkovský komiks byl specificky českou úchylkou, která nereflektovala žánrové standardy západní provenience. Obsahově se tento směr postupně vyčerpal a dnes je již uzavřenou kapitolou, nejspíš bez možnosti dalšího rozvíjení. Autentický komiksový tvůrce u nás v této éře nevyrostl, takže zbylo klasické české flikování. Absolutní špičku normalizačního komiksu potom vytvořili umělci, kteří si ke komiksu ODSKOČILI od jiných profesí: najdeme zde Oskarem ověnčeného kostýmního výtvarníka a malíře Theodora Pištěka, považovaného ve světě za jednoho z deseti nejvýznamnějších výtvarníků posledních desetiletí, filmového scénáristu a spisovatele Miloše Macourka, či akademického malíře Milana Ressela. A právě těm je třeba věnovat příště pozornost.
