Ostatně, kdo je to Tintin? A proč vlastně je v Západní Evropě, v Americe i v Asii tak oblíben? Čím to je, že se celkový počet všech vydaných alb Tintinových dobrodružství odhaduje na mnoho milionů?
Stručně: Tintin jsou Rychlé šípy v jednom. Postava mladého nenápadného chlapce s typickým chomáčkem vlasů a kulatým dobromyslným obličejem ztělesňuje všechny kladné vlastnosti, které by kluci jeho věku měli mít: je čestný, pravdomluvný, nebojácný, má smysl pro přátelství i pro humor; ideál bez bázně a hany. (Pokud má nějaké záporné vlastnosti, autor se o nich taktně nezmiňuje.) Prožívá napínavá dobrodružství ve všech myslitelných koutech naší rodné planety, ba vypravil se i do kosmu. Jeho příhody jsou kresleny stylem „jednoduché linky“ („ligne claire“), kdy je zcela potlačeno šrafování i všechny zbytečné rekvizity. Při úpravách původních (různě dlouhých) příběhů do standardního formátu barevných alb Hergé se spolupracovníky některé záběry (i celé panely) upravoval nebo překresloval, a obvykle i zkracoval příběh; vždy měl ale na paměti přehlednost, čitelnost a naprosto přesné dávkování délky jednotlivých sekvencí, gagů a dějových zvratů.
Než vraťme se ke „Krabu se zlatými klepety“. Tintin se svým čtyřnohým přítelem, foxteriérem zvaným MILOU, a později i ve společnosti kapitána HADDOCKA, pronásleduje bandu pašeráků opia. Příběh je zavede na vlny Středozemního moře, mezi duny Sahary a nakonec do Baggharu, smyšleného marockého přístavu. Protože komiks původně vycházel ve tvaru denních stripů, vyznačuje se rychlým, až neurotickým střihem, množstvím dějových obratů a velmi krátkými sekvencemi. Zdaleka ale nejde jen o obyčejné pátrání, jehož cílem je odhalit zločince; součástí příběhu je i osobní drama alkoholu propadlého kapitána HADDOCKA. Ten se z nenapravitelného notorika postupně stává umírněným alkoholikem, který na závěrečné stránce pronáší rozhlasový projev proti této zhoubě lidstva vůbec a námořníků zvláště. Za pozornost stojí i květnaté a mnohomluvné nadávky, jimiž HADDOCK v kritických chvílích nevybíravě častuje své nepřátele. Dvojice smolařských detektivů DUPOND a DUPONT, kteří se objevují ve většině TINTINOVÝCH dobrodružství, se zde mihne jen na začátku a na konci příběhu. Jsou stále tak tupí a nemotorní jako vždy a TINTIN jim jako vždy přenechává většinu zásluh za dopadení pašeráků. V Krabovi se zlatými klepety se objevuje i nezvykle krutá scéna, která výrazně vybočuje z Hergého stylu: bičování nebohého kapitána, ze kterého chce banda zlosynů vynutit informace o TINTINOVI. A ze stylu ostatních TINTINOVÝCH dobrodružství se konečně vymykají i čtyři celostránkové ilustrace; jedna z nich (na straně 40) patří podle mého soudu k tomu nejlepšímu, co Rémi-Hergé kdy nakreslil.
Ale abych zase autora příliš nepřechválil: šrámem na jinak čistém štítě zůstává přespříliš upovídaná předposlední stranu, kde jsou po vzoru všech klasických detektivek narychlo vysvětleny nejrůznější detaily, a to i ty, které si to vůbec nezaslouží. Českému překladateli (neuvedenému v tiráži!) bych vytknul nepříliš zdařilé přejmenování hlavních postav. Že z foxteriéra MILOU udělal ŠPUNTA, to bych ještě snesl, že pro dvojici DUPOND a DUPONT použil anglickou verzi jejich jmen THOMSON a THOMPSON jsem ochoten tolerovat, ale udělat z HADDOCKA kapitána TRESKU, to je zločin, který by bylo třeba přísně potrestat!
Stručně: Tintin jsou Rychlé šípy v jednom. Postava mladého nenápadného chlapce s typickým chomáčkem vlasů a kulatým dobromyslným obličejem ztělesňuje všechny kladné vlastnosti, které by kluci jeho věku měli mít: je čestný, pravdomluvný, nebojácný, má smysl pro přátelství i pro humor; ideál bez bázně a hany. (Pokud má nějaké záporné vlastnosti, autor se o nich taktně nezmiňuje.) Prožívá napínavá dobrodružství ve všech myslitelných koutech naší rodné planety, ba vypravil se i do kosmu. Jeho příhody jsou kresleny stylem „jednoduché linky“ („ligne claire“), kdy je zcela potlačeno šrafování i všechny zbytečné rekvizity. Při úpravách původních (různě dlouhých) příběhů do standardního formátu barevných alb Hergé se spolupracovníky některé záběry (i celé panely) upravoval nebo překresloval, a obvykle i zkracoval příběh; vždy měl ale na paměti přehlednost, čitelnost a naprosto přesné dávkování délky jednotlivých sekvencí, gagů a dějových zvratů.
Než vraťme se ke „Krabu se zlatými klepety“. Tintin se svým čtyřnohým přítelem, foxteriérem zvaným MILOU, a později i ve společnosti kapitána HADDOCKA, pronásleduje bandu pašeráků opia. Příběh je zavede na vlny Středozemního moře, mezi duny Sahary a nakonec do Baggharu, smyšleného marockého přístavu. Protože komiks původně vycházel ve tvaru denních stripů, vyznačuje se rychlým, až neurotickým střihem, množstvím dějových obratů a velmi krátkými sekvencemi. Zdaleka ale nejde jen o obyčejné pátrání, jehož cílem je odhalit zločince; součástí příběhu je i osobní drama alkoholu propadlého kapitána HADDOCKA. Ten se z nenapravitelného notorika postupně stává umírněným alkoholikem, který na závěrečné stránce pronáší rozhlasový projev proti této zhoubě lidstva vůbec a námořníků zvláště. Za pozornost stojí i květnaté a mnohomluvné nadávky, jimiž HADDOCK v kritických chvílích nevybíravě častuje své nepřátele. Dvojice smolařských detektivů DUPOND a DUPONT, kteří se objevují ve většině TINTINOVÝCH dobrodružství, se zde mihne jen na začátku a na konci příběhu. Jsou stále tak tupí a nemotorní jako vždy a TINTIN jim jako vždy přenechává většinu zásluh za dopadení pašeráků. V Krabovi se zlatými klepety se objevuje i nezvykle krutá scéna, která výrazně vybočuje z Hergého stylu: bičování nebohého kapitána, ze kterého chce banda zlosynů vynutit informace o TINTINOVI. A ze stylu ostatních TINTINOVÝCH dobrodružství se konečně vymykají i čtyři celostránkové ilustrace; jedna z nich (na straně 40) patří podle mého soudu k tomu nejlepšímu, co Rémi-Hergé kdy nakreslil.
Ale abych zase autora příliš nepřechválil: šrámem na jinak čistém štítě zůstává přespříliš upovídaná předposlední stranu, kde jsou po vzoru všech klasických detektivek narychlo vysvětleny nejrůznější detaily, a to i ty, které si to vůbec nezaslouží. Českému překladateli (neuvedenému v tiráži!) bych vytknul nepříliš zdařilé přejmenování hlavních postav. Že z foxteriéra MILOU udělal ŠPUNTA, to bych ještě snesl, že pro dvojici DUPOND a DUPONT použil anglickou verzi jejich jmen THOMSON a THOMPSON jsem ochoten tolerovat, ale udělat z HADDOCKA kapitána TRESKU, to je zločin, který by bylo třeba přísně potrestat!
