Philippe Dupuy a Charles Berberian se dali dohromady někdy v roce 1983 a ze začátku jim mezi vydavateli pšenka nekvetla. Není se co divit, . jejich avantgardní hokus pokus dílka mezi bossy a mecenáši příliš úspěchu nesklízela a tak se rozhodli jít na to z druhé strany. Vymysleli antihrdinu nevábného zevnějšku avšak krásného uvnitř, naládovali ho do formy zhruba pětistránkových příběhů s hořkosladkým koncem a všechno obalili čtenářsky přijatelnou kresbou. Tak vznikl prepubertální cvalík jménem Henrietta, píšící své trpké životní zážitky do deníku a bojující svůj dennodenní zápas s neveselou realitou. A prvních pár dílů nabídli k otištění několika novinám. Očekávaný úspěch se brzy dostavil a od roku 1985 vycházel v časopise Fluide Glacial (109. číslo) seriál Journal d´Henriette (Deník Henrietty). Tam vydržel až do roku 1989.
Týden co týden se čtenáři mohli těšit na nová dobrodružství statečné dívenky a na bizarní návštěvy doma u jejích vyšinutých rodičů, školy, sousedství, . snů. Tam všude se totiž komiks odehrává a Dupuy s Berberianem dokázali na relativně malém prostoru rozehrát kupodivu složité, nadčasové a inteligentní zápletky, ve kterých jde vždy jen o jedno. Ukázat zvrácený svět dospělých, ve kterém hlavní roli hrají přetvářka, malichernost, sobectví a mamon a na druhé straně několika dimenzní chápání jedné dívčiny, stavící na první místo lásku, touhu po kamarádství a upřímnost. A je přitom jedno, že zrovna nosí brýle, má pár kil navíc a nemoderně se obléká.
Takový je Deník Henrietty. Zvláštní pozornost v něm zaslouží různé detaily, dokazující nejen smysl pro humor obou autorů, ale i jejich cit pro metaforu a různá poselství a podobenství.
Takový je Deník Henrietty. Zvláštní pozornost v něm zaslouží různé detaily, dokazující nejen smysl pro humor obou autorů, ale i jejich cit pro metaforu a různá poselství a podobenství.
. . . . .
Z komerčního úspěchu série těžili jak oba autoři, kteří získaných financí využili k financování svých nezávislých projektů (i proto pokračovali v realizaci . Henrietty také v 90. letech, to už ovšem v měsíčníku Je bouquine), tak i vydavatelství Fluide Glacial (dvě alba) a Humanoides Associés, jenž postupně vrhlo na pulty knihkupectví tři alba klasického ražení, sumírují většinu dosud vydaných pokračování. Milovníci Henrietty tam mohli pěkně pohromadě obdivovat i poměrně zajímavou kresbu, ve které Dupuy a Berberian nezůstali nic dlužni svému nonkomfornímu zaměření. Parodizující, do grotesky jdoucí ilustrace berou svou inspiraci především ve filmech 20. a 30. let dvacátého století, střídají se celobarevné stránky s různě laděnými, především snovými, pasážemi a celek dýchá na čtenáře lehounce provokující atmosférou. Na první pohled velmi příjemné, na druhý překvapivě výstižné a úderné.
Celkově Deník Henrietty svým tempem, jiskrou a zkratkou připomíná vzdáleně strip. Někoho může třeba jen pobavit, jiné možná donutí i k zamyšlení, najdou se však i tací, kdo po bližším seznámí s Henriettou přestanou toužit po potomcích….
