. "Pokud se nemýlím, pak má tohle městečko své ošklivé tajemstvíčko."
Dr. Kate Corriganová
… a pokud zrovna nemá ošklivé tajemstvíčko městečko, tak nějaký starý hřbitůvek či zříceninka určitě. Nejde o restituční kauzy a spory s památkáři - to spíš skupinka kostlivců porušuje noční klid a městští strážníci si s tím nevědí rady. Právě pro takové případy je zde Hellboy, vyšetřovatel a terénní pracovník Úřadu pro výzkum paranormálních jevů. K jeho zvláštním poznávacím znamením patří ocas, kopýtka, obří kamenná ruka, zbytky upilovaných rohů a doruda zbarvená kůže. Taky rád nosí colombovsky ušmudlaný plášť - v tom jediném ale podobnost mezi oběma detektivy končí. Colombo své oběti uondá zdánlivě přihlouplými otázkami, pekelný rudoch se naopak moc neptá. Nejprve zjistí, kdo neseká dobrotu - harpyje, baziliškové a upíři jsou při neformálních výsleších vždy první podezřelí -, pak si plivne do dlaní (respektive do jedné dlaně a jednoho rypadla od buldozeru, co má místo pravačky) a dá dotyčným pořádnou nakládačku. Tolik k náplni práce.
Malá inventura
Dvě předchozí komiksové publikace (Sémě zkázy a Probuzení ďábla) sledovaly Hellboye při řešení jedné zvlášť zapeklité kauzy. Spoutaná rakev je naproti tomu sbírkou sedmi různě dlouhých komiksových povídek. Mrtvola, Železné boty a Vánoce v podzemí vyšly v Modré CRWi číslo 5: Povídky z temnot, černobílá verze Mrtvoly navíc v Crwi číslo 2. Příběh Baba Jaga se vyskytl ve čtvrtém čísle magazínu Comics a Vlky ze svatého Augusta jste mohli v nebarevné verzi (pod názvem Vlci ze svatého Anastasia) číst v CRWích číslo 6 a 7. Nejedná se o prostou chybu v Matrixu. Pocit déja vu naštěstí nabourává premiérový příběh Málem kolos a povídka, podle níž se ostatně jmenuje i celá kniha.
. Roztěkaný král
Hellboyův autor Mike Mignola v rozhovorech nezastírá, že výstavba složitějšího příběhu mu moc nejde. Předchozí, do zmíněných dvou knih rozložený případ, působí jako sled efektních, avšak narychlo poslepovaných bitek. Místo jednoho silného příběhu je čtenářova pozornost rozostřena nesoudržnou směsicí různých mytologických bytostí, hibernovaných hitlerčíků a mimozemšťanů. Méně je někdy více, v tom by si měl Mignola-scénarista vzít příklad z Mignoly-výtvarníka. Charakteristická hranatá kresba v tlumených odstínech, často napůl utopená v temnotě, je neokázalá a monumentální zároveň. Pro žánr gotického hororu si nedokážu představit lepší vizuální zpracování. Kdybych dětství neměl beznadějně spojené se světem Káji Saudka, pak by možná trůn mého komiksového krále opanoval právě Kreslíř Mike Mignola.
Obuvnická pitva
Na malé ploše je ale Mignola mistr. Příkladem jsou třeba Železné boty, nejprostší vyprávění z celé sbírky. Na začátku stojí vtípek v podobě úvodního slova dvou suchopárných autorit přes folklórní problematiku, a následuje jen boj Hellboye se skřetem. Podobně prostinký a krátkodechý střet dobra se zlem hrozí tak trochu recyklovanou nudou, Mignola se ale nesnaží nacpat do průzračného děje (spíš situace) nějakou nadbytečnost. Místo toho přidává svou tradiční ingredienci skvělé atmosféry a Železné boty jsou ve výsledku skvělé. Podobně bych mohl chválit i důmyslnější povídky jednu za druhou, všechny šlapou jako bezchybné hodinové strojky.
. Výjimkou je naneštěstí novinka a zároveň nejdelší story Málem kolos. Frankensteinovská látka je zajímavá a děj i přes svou délku drží tvar, ale v porovnání se zbytkem má kolos menší tah na branku.
Hellboyskije novosti
S většinou Hellboyových kraťasů (příběhů, ne kaťat) ze Spoutané rakve se čtenář už mohl setkat dříve, aktuální vydání zato přináší nové překlady z dílny uznávaného překladatele Jana Kantůrka. Že nejde jen o nějaké kosmetické úpravy, chci v krátkosti ukázat na básni z příběhu Mrtvola. Nejprve originální text - William Allingham, Víly:
Up the airy mountain,
Down the rushing glen,
We daren´t go a-hunting
For fear of little men.
Down the rushing glen,
We daren´t go a-hunting
For fear of little men.
Starší úderná "říkanka" Petra Litoše zní takto:
Tam větrnými údolími
tam zvěř neradno je štváti
neboť tyto kraje svými
mohou malí lidé zváti.
tam zvěř neradno je štváti
neboť tyto kraje svými
mohou malí lidé zváti.
A nyní květnatější poezie Jana Kantůrka:
Tam, kde se hory v čirém vzduchu třpytí
ve vlhkých roklinách, kde pění voda,
ni jede z nás se neodváží na lov jíti
brání nám strach z Malého národa.
ve vlhkých roklinách, kde pění voda,
ni jede z nás se neodváží na lov jíti
brání nám strach z Malého národa.
Druhou změnou může být přidání barvy; kolorovaný Hellboy je určitě ve výsledku působivější. Soukromě jen špatně snáším, že se z původně černovlasé dr. Corriganové v barevné verzi stala blondýna. (Jako bruneta v povídce Vlci ze svatého Anastasia mi trochu připomínala Evu Jurinovou. Představa, že bývalá moderátorka hlavních zpráv TV Nova a pozdější tisková mluvčí Fakultní nemocnice Motol dělá parťačku Hellboyovi mě docela obsedantně vzrušovala. Případným zájemcům o teoretické podhoubí celé problematiky doporučuji skorokomiks Freud.)
U Vlků - v novém překladu - ze svatého Augusta bych se rád ještě zastavil kvůli jedné důležitější věci. Všechny povídky mají zajímavou předmluvu od Mika Mignoly, kde se čtenář může něco dozvědět o pozadí jejich vzniku, zejména o mýtech nebo pověstech, kterými se autor nechává inspirovat. O vlčím případu se zde mimo jiné vyjadřuje slovy: "Je v něm několik míst, nad kterými nespokojeně pomrkávám." Moje pisálkovská čest stojí na tom, že dokážu na dílech druhých najít nějakou hnidu a tu pak rozmáznout v recenzi na pár řádek. Tady ale nenacházím ani stín něčeho, s čím by mol být Mignola sebekriticky nespokojený. Navíc kolorovaná verze Vlků je delší o pár stránek, které dohromady dělají z finálové férovky mezi Hellboyem a vlkodlakem nejlepší duel, který jsem kdy v komiksu viděl - s výjimkou souboje titánů pan Ovocňák versus Ou´ Fanda ve slipech… (Doufám, že mi žánrový úkrok stranou odpustíte, ale nemohu jinak, pro novináře je pravda posvátná.)
. Lívance XB 1
Při stejné ceně jako Sémě zkázy a Probuzení ďábla nabízí tahle spoutaná smuteční bedna víc stránek a působivější obsah. Jestli si chcete koupit svou první paranormální exkurzi s Hellboyem, pak je Spoutaná rakev tou nejlepší volbou. Zásluhu na tom nemají až tak novinky, jako spíš to, že shrnuje do jedné vázané knihy to, co vyšlo dříve v několika periodikách. Majitelé uvedených časopisů - pokud nepatří mezi opravdu skalní fandy - si koupi asi dvakrát rozmyslí.
Nicméně obě skupiny bych chtěl upozornit na letošní čtvrté číslo měsíčníku Ikarie, kde je otištěn minipříběh Lívance. Děj se odehrává v roce 1947, kdy byl Hellboy ještě opravdu čertovským klučinou a kdy hodně zlobil s jídlem. Je to historka o tom, že i pozemské maličkosti mohou mít nedozírné následky v pekelné říši. Vojta mě při diskusi na toto téma upozornil na jednu věc - dle lidové tradice když poutník do pekla ochutná tamější jídlo, znamená to, že se z pekla už nikdy nedostane. Lívance by tedy mohly být inverzním případem… Ochutnávka komiksových lívanců rozdělí obecenstvo na dvě skupiny. Jedni to označí za blbost a svým způsobem budou mít pravdu. Druzí (mezi ně patřím i já) dvoustránku ohodnotí jako nádhernou blbůstku a zamilují se do ní.
Touto odbočkou spoutávám truhlu posledním řetězem a je jen na vás, zda ji někdy otevřete. Já v ní budu větrat docela často, to mi věřte.
