…udělalo dobře, že se těmto dvěma prvním tintinovským epizodám vyhnulo a rozhodlo se dobýt nevyzpytatelný český komiksový trh počínaje třetím Tintinovým dobrodružstvím, které se odehrává v Americe.
Je to ovšem . Amerika, jak si ji v té době Hergé představoval, to jest přetechnizovaná Amerika, ve které ve městech řádí gangsterské bandy a v rezervacích přežívají potomci hrdých indiánských kmenů. Je to Amerika prohibice, ve které je možné přímo na ulici vyvěsit tabuli „U sdružených gangsterů - Tajná palírna - Dodavatel kanceláře prezidenta USA“, Amerika, ve které se z masa psů, koček a krys vyrábí konzervy pravé zaječí paštiky, Amerika, ve které jsou černoši lynčováni jako na běžícím pásu (zaměstnanec banky na str. 34 vypovídá: „...našel jsem... sejf otevřený... Vyhlásil jsem poplach. Okamžitě pověsili sedm černochů, ale viník utekl...“) a ve které se obětí lynčování málem stane také Tintin. Amerika banditů, korupce, rasismu a neschopné policie.
Odolnější než Superman
V této Americe je náš hrdina v neustálém ohrožení: unese jej falešný taxikář, je obětí automobilové bouračky, je omráčen a předán do spárů Al Capona, propadne se do místnosti zaplněné dusivým plynem, je hozen do Michiganského jezera, uvázán ke kůlu muk, padá do propasti, při výbuchu dynamitu je vymrštěn do koruny stromu, o lynčování jsme už mluvili, prchá před požárem prérie, je . uvázán ke kolejím právě, když přijíždí vlak, vržen na dopravní pás, aby se stal součástí zaječí paštiky a je znovu vržen do vod Michiganského jezera, tentokrát pro jistotu přivázaný k obouruční čince. Z tolika smrtelných nebezpečí by se normální člověk asi zbláznil. Ne tak náš Tintin. V řadě případů si dokáže sám poradit, no a když to nejde, zasáhne vždy náhoda nebo vyšší moc.
Do paměti několika generací okouzlených čtenářů (výjimku tvoří čtenáři bývalého východního bloku) se příběh Tintin v Americe vryl dvěma skvělými sekvencemi. V první z nich indiánský kmen Černonožců pod vedením Bystrozrakého Krtka zoufale hledá zakopanou válečnou sekyru, aby mohl po jejím vykopání zaútočit na Tintina. Ve druhé Tintin náhodou na území Černonožců objeví naftové ložisko. Když náčelník kmene odmítne svou rezervaci přenechat byznysmenům za 25 dolarů, vojsko neprodleně indiány vyžene a na místě, kde tábořili, během 24 hodin vyroste moderní americké (velko)město. Jeho zrod se odehraje na pouhých třech obrázcích v dolní polovině strany 29 a je natolik americky rychlý, že Tintin ve svém kovbojském obleku působí na ulici naprosto nepatřičně.
V plejádě vedlejších postav se v příběhu objeví dvě, jimž Hergé poskytl poněkud větší prostor. Je to v prvé řadě gangster a zloduch Bobby Smiles, kterého Tintin pronásleduje na 28 stranách alba a kterého nakonec doručí policii v bedně jako poštovní zásilku. Druhou postavou je mnohem barvitější a pitoresknější hotelový detektiv Mike Mac Adam, sebevědomý a upovídaný chlapík, jehož brilantní a bleskové dedukce se však vždy spolehlivě míjejí s realitou.
Překladatelské zádrhely
Album je přeloženo z francouzského originálu a já osobně překlad považuji za velmi dobrý. . Tintina ve všech dobrodružstvích doprovází věrný foxteriér Milou. Překladatelka Kateřina Vinšová pro něj v českém překladu zvolila šťastné pojmenování „Filuta“, které přesně vystihuje povahu Tintinova stálého kamaráda. (V albech, které roku 1994 vydalo nakladatelství Egmont ČR a které byly přeloženy z angličtiny, má Tintinův foxteriér jméno Špunt.) V překladu K. Vinšové mě zarazily jen dvě nepřesnosti. Na osmém obrázku na str. 25 říká Tintin: „C’est probablement dans cette grotte que se réunissaient les Pieds-Noirs, lorsqu’ils étaient traqués par leurs ennemis...“, což by se snad dalo přeložit slovy: „Tady v té jeskyni se nejspíš Černonožci shromažďovali, když byli pronásledováni nepřáteli...“ a ne: „Tady v té jeskyni se nejspíš Černonožci scházejí, než hodlají zaútočit na nepřítele...“, jak je tomu ve vydaném albu. . A dále na prvním obrázku na str. 43 Bobby Smiles říká: „Bien sûr, il a fallu employer les grands moyens, mais...“, což znamená: „Musel jsem se sice uchýlit k radikálnímu řešení, ale...“ a ne: „Musel jsem sice vynaložit nemalé prostředky, ale...“, jak zní Smilesova samomluva v českém albu.
Barevné album se samozřejmě značně liší od originální černobílé verze, která vycházela v „Le Petit Vingtième“. Místo původních 120 stran jich má album jen 62, některé sekvence tedy byly vynechány a jiné upraveny. Například z indiánského kmene Svázaných Prstů se stali Černonožci, z černošky, která drží dítě na str. 47 se stala běloška, apod. Místo 6 obrázků na jedné stránce jich můžeme v barevném albu napočítat nejčastěji dvanáct, někde je jich však i patnáct a na str. 23 je celkem šesnáct obrázků. A původní pojmenování (viz výše) změnil Hergé na název „Tintin v Americe“.
Čistá linka
Album je kresleno klasickou hergéovskou „čistou linkou“, tj. bez šrafování a grafických záludností. Hergé vždy usiloval o to, aby jeho kresby obsahovaly to podstatné, ale nic více. Proto nám třeba Al Caponeho kancelář na str. 1, 6 a 7 nebo Tintinův hotelový pokoj na str. 9 a 10 připadají podivně prázdné, obsahují však vždy to podstatné pro danou situaci, nic víc. Hergého kresba na první pohled vypadá velmi jednoduchá, až primitivní, ale to je skutečně jen první dojem. Je-li to třeba, Hergé neváhá své kresby zaplnit řadou postav a nakreslit i pozadí, jak je tomu na str. 15, 17, 53, a zejména ve slavné scéně Tintinova triumfu na str. 62.
Je to ovšem . Amerika, jak si ji v té době Hergé představoval, to jest přetechnizovaná Amerika, ve které ve městech řádí gangsterské bandy a v rezervacích přežívají potomci hrdých indiánských kmenů. Je to Amerika prohibice, ve které je možné přímo na ulici vyvěsit tabuli „U sdružených gangsterů - Tajná palírna - Dodavatel kanceláře prezidenta USA“, Amerika, ve které se z masa psů, koček a krys vyrábí konzervy pravé zaječí paštiky, Amerika, ve které jsou černoši lynčováni jako na běžícím pásu (zaměstnanec banky na str. 34 vypovídá: „...našel jsem... sejf otevřený... Vyhlásil jsem poplach. Okamžitě pověsili sedm černochů, ale viník utekl...“) a ve které se obětí lynčování málem stane také Tintin. Amerika banditů, korupce, rasismu a neschopné policie.
Odolnější než Superman
V této Americe je náš hrdina v neustálém ohrožení: unese jej falešný taxikář, je obětí automobilové bouračky, je omráčen a předán do spárů Al Capona, propadne se do místnosti zaplněné dusivým plynem, je hozen do Michiganského jezera, uvázán ke kůlu muk, padá do propasti, při výbuchu dynamitu je vymrštěn do koruny stromu, o lynčování jsme už mluvili, prchá před požárem prérie, je . uvázán ke kolejím právě, když přijíždí vlak, vržen na dopravní pás, aby se stal součástí zaječí paštiky a je znovu vržen do vod Michiganského jezera, tentokrát pro jistotu přivázaný k obouruční čince. Z tolika smrtelných nebezpečí by se normální člověk asi zbláznil. Ne tak náš Tintin. V řadě případů si dokáže sám poradit, no a když to nejde, zasáhne vždy náhoda nebo vyšší moc.
Do paměti několika generací okouzlených čtenářů (výjimku tvoří čtenáři bývalého východního bloku) se příběh Tintin v Americe vryl dvěma skvělými sekvencemi. V první z nich indiánský kmen Černonožců pod vedením Bystrozrakého Krtka zoufale hledá zakopanou válečnou sekyru, aby mohl po jejím vykopání zaútočit na Tintina. Ve druhé Tintin náhodou na území Černonožců objeví naftové ložisko. Když náčelník kmene odmítne svou rezervaci přenechat byznysmenům za 25 dolarů, vojsko neprodleně indiány vyžene a na místě, kde tábořili, během 24 hodin vyroste moderní americké (velko)město. Jeho zrod se odehraje na pouhých třech obrázcích v dolní polovině strany 29 a je natolik americky rychlý, že Tintin ve svém kovbojském obleku působí na ulici naprosto nepatřičně.
V plejádě vedlejších postav se v příběhu objeví dvě, jimž Hergé poskytl poněkud větší prostor. Je to v prvé řadě gangster a zloduch Bobby Smiles, kterého Tintin pronásleduje na 28 stranách alba a kterého nakonec doručí policii v bedně jako poštovní zásilku. Druhou postavou je mnohem barvitější a pitoresknější hotelový detektiv Mike Mac Adam, sebevědomý a upovídaný chlapík, jehož brilantní a bleskové dedukce se však vždy spolehlivě míjejí s realitou.
Překladatelské zádrhely
Album je přeloženo z francouzského originálu a já osobně překlad považuji za velmi dobrý. . Tintina ve všech dobrodružstvích doprovází věrný foxteriér Milou. Překladatelka Kateřina Vinšová pro něj v českém překladu zvolila šťastné pojmenování „Filuta“, které přesně vystihuje povahu Tintinova stálého kamaráda. (V albech, které roku 1994 vydalo nakladatelství Egmont ČR a které byly přeloženy z angličtiny, má Tintinův foxteriér jméno Špunt.) V překladu K. Vinšové mě zarazily jen dvě nepřesnosti. Na osmém obrázku na str. 25 říká Tintin: „C’est probablement dans cette grotte que se réunissaient les Pieds-Noirs, lorsqu’ils étaient traqués par leurs ennemis...“, což by se snad dalo přeložit slovy: „Tady v té jeskyni se nejspíš Černonožci shromažďovali, když byli pronásledováni nepřáteli...“ a ne: „Tady v té jeskyni se nejspíš Černonožci scházejí, než hodlají zaútočit na nepřítele...“, jak je tomu ve vydaném albu. . A dále na prvním obrázku na str. 43 Bobby Smiles říká: „Bien sûr, il a fallu employer les grands moyens, mais...“, což znamená: „Musel jsem se sice uchýlit k radikálnímu řešení, ale...“ a ne: „Musel jsem sice vynaložit nemalé prostředky, ale...“, jak zní Smilesova samomluva v českém albu.
Barevné album se samozřejmě značně liší od originální černobílé verze, která vycházela v „Le Petit Vingtième“. Místo původních 120 stran jich má album jen 62, některé sekvence tedy byly vynechány a jiné upraveny. Například z indiánského kmene Svázaných Prstů se stali Černonožci, z černošky, která drží dítě na str. 47 se stala běloška, apod. Místo 6 obrázků na jedné stránce jich můžeme v barevném albu napočítat nejčastěji dvanáct, někde je jich však i patnáct a na str. 23 je celkem šesnáct obrázků. A původní pojmenování (viz výše) změnil Hergé na název „Tintin v Americe“.
Čistá linka
Album je kresleno klasickou hergéovskou „čistou linkou“, tj. bez šrafování a grafických záludností. Hergé vždy usiloval o to, aby jeho kresby obsahovaly to podstatné, ale nic více. Proto nám třeba Al Caponeho kancelář na str. 1, 6 a 7 nebo Tintinův hotelový pokoj na str. 9 a 10 připadají podivně prázdné, obsahují však vždy to podstatné pro danou situaci, nic víc. Hergého kresba na první pohled vypadá velmi jednoduchá, až primitivní, ale to je skutečně jen první dojem. Je-li to třeba, Hergé neváhá své kresby zaplnit řadou postav a nakreslit i pozadí, jak je tomu na str. 15, 17, 53, a zejména ve slavné scéně Tintinova triumfu na str. 62.
