. Lepší návnadu natěšeným čtenářům, zvyklých do té doby na adolescentní příběhy v časopisech jako Pilote nebo Journal de Tintin, si magazín ke svému startu snad ani nemohl připravit. První číslo vyšlo na začátku roku 1975 péčí neméně bizarně pojmenovaného uskupení Humanoides Associés (Spojení humanoidé), na jehož základě se vytvořilo současné obří nakladatelství. Zakládajícími členy byli Jean-Pierr Dionnet, Philippe Druillet, Moebius a Bernard Farkas. Místo editorialu se na druhé straně obálky skví Dionnetovo prohlášení:
"19. 12. 1974 ve čtyři hodiny ráno místního času, na pomezí čtvrti Livry-Gargan a lesíka Clichy, jsme se konečně spojili: P. Druillet, paranoidní iluminátor, Moebius alias Gir alias kreslíř tisíce tváří, J. P. Dionnet, váš služebník… a Bernard Farkas, který má do našich grandiózních projektů a počtů vnést řád. Výše jmenovaní se rozhodli, společně a jednomyslně, vystupovat dále pod společným jménem Humanoides Associés a
- konečně dodělat a vydat mýtické album Bandard Fou
- vydávat každé tři měsíce magazín sci-fi a komiksů, ve kterém by mohli předvést své hnilobné přeludy: právě ho držíte v rukou
- připravovat spoustu dalších věcí.
Budou proto pracovat jako zvěř, bez jídla a pití, budit se o nocích, aby si zapsali své noční můry… a půjdou dokonce za Etinemem Robinkem z Futuropolis, který nakreslí logo a dá stránkám formu. A teď již nečekají na nic jiného, než na váš verdikt…"
(redakčně kráceno)
Netřeba příliš zdůrazňovat, že čtenářský úspěch byl fenomenální - zrodil se kult. Tříměsíčník se od sedmého čísla stal dvouměsíčníkem a od devátého do posledního 133. čísla (vyšlo v červenci 1987) měsíčníkem. K renesanci magazínu došlo před dvěma roky, kdy vyšlo 134 číslo, jako poslední se nedávno objevilo číslo 144.
. Hned pilotní Métal nabídl bohatý obsah - 68 stran, z nichž šestnáct bylo barevných, čtyři na křídovém papíře zabírala obálka. Už na třetí stránce startuje Approche sur Centauri (Příblížení k Centauri) dvojice Druillet-Moebius, delirická sci-fi plná celostránkových obrázků, monster a odhalených penisů. Ve velmi podobném duchu se nese kraťoučký RUT od Druilleta - vévodí mu soulož vesmírné zrůdy s kosmoplánem v otevřeném vesmíru. Pouhé dvě stránky zabírá další sci-fi Split od Moebia o malém pionýrovi vesmíru a roboštětce. Pak už následuje první vrchol čísla: Moebiův Arzach, barevná a němá, svůdná fantasy o jednom zoufalém setkání. Patnáctistránkový Druilletův Agorn, s dokonale propracovanou kresbou, jak je u tohoto autora zvykem, je meziplanetární fantasy, založená na stejných prinicipech jako slavná Salammbo. Za druhý vrchol lze pokládat osm stran Odopeje od Richarda Corbena, hrdinský epos s výrazně tragickým závěrem. Jednostránkovou hříčkou Záhady erotismu se vrací opět Moebius, v tomto případě kresebně jen velmi těžko rozpoznatelný. Jako poslední komiks nastupuje fantasy Zbraně dobyvatele (Dionnet/Jean Claude Gal) s experimentálním pojetím kompozice.
Publicistickou část tvoří Dionnetův zatím bezejmenný (pozdější Le retour du mange livre, tedy Návrat knihožrouta) dvoustránkový kulturní průvodce (novými knihami a hudebními deskami) a rozsáhlá kronika postřehů a námětů Major Grubert: Chronique avec Porte-Jarretelles. Zbytek doplňují jednoduchoučké reklamy na komiksy a sci-fi, ať z humanoidí produkce či cizí, zcela poplatné době (tedy bez fotografií, jen s kreslenými obrázky).
Zní to neuvěřitelně, celkově nemá časopis žádnou grafickou koncepci, ani číslování stran - kupodivu to drží pohromadě, jelikož jednotlivé příspěvky jsou samy o sobě dosti výrazné a nic "kolem" již nepotřebují.
. . .
Další čísla pak mají typické znaky úspěšně se vyvíjejícího časopisu. Úměrně s počtem stran (brzy přesahuje magickou stovku) roste i množství přispívajících autorů (mezi nimi ční budoucí velká esa: Bilal, Tardi, Gottlib, Mandryka…), zlepšuje se kvalita papíru (brzy je i uvnitř křídový), propracovává se grafika, přibývá stránkování, zvyšuje se ovšem také cena (z osmi na osm a půl franku). Velký skok zaznamenává především publicistika: objevují se pravidelné rubriky jako A toute berzingue (aktuality, postřehy a oznámení - ve čtvrtém čísle třeba pozvánka na třetí ročník festivalu v Angouleme), literární texty, povídky a teoretické články, ale také rozsáhlé editorialy (od Dionneta a dalších) či z počátku ignorovaný obsah. Důležitější roli začíná hrát reklama a zvláště autopropagace (možnost objednat starší čísla nebo plakáty a knihy od Humanoidů). Za zmínku také stojí, že každou obálku nejen nakreslil jiný výtvarník, ale ozdobilo i zcela jiné grafické zpracování včetně loga.
Výsledkem bylo, že po několika málo číslech se Métal Hurlant stal plnohodnotným a uznávaným časopisem a jednotlivá vydání šla rychle na odbyt. Start byl prostě raketově kovořvoucí.
