V prvním díle se seznamujeme s Pierrem – Francoisem, za jehož uličnickou tváří se neskrývá nikdo jiný než autor David B. (důvody změny jeho jména se máme dozvědět v dalších pokračováních) a s jeho rodinou: starostlivými rodiči, malou sestrou Florence a především starším bratrem Jeanem – Christophem, stiženým epilepsií. David B. popisuje své dětství a vysvětluje nejrůznější zážitky na pozadí holých fakt – jak dobových, tak historických událostí. Vzpomíná na dávné i blízké rodinné příslušníky, obnažuje jejich životní osudy, ovšem nesoudí, pouze konstatuje. Svýma dětskýma očima spřádá rozkouskovaný svět plný snů, představ a podivných, až démonických bytostí, který nás ohromuje svojí otevřeností a krutostí.
. Ve stejném stylu pokračuje i ve dvojce. Celá rodina ve snaze pomoci nemocnému chlapci prochází, většinou s menšími než s většími úspěchy, prvními makrobiotickými komunami, střídá léčitele, navštěvuje lékaře. Bohužel, trápení životními událostmi rozrušeného Jeana – Christopha propuká nanovo. Ještě silněji než jeho boj s chorobou nás však zasáhne pasáž, ve které David B. zastavuje děj a zachycuje sám sebe při tvorbě alba v rozhovoru s rozhořčenou matkou, která mu vytýká publikaci některých scén (opilá babička) a dožaduje se jejich vyřazení, případně úplné zastavení prací. Pravdou je, že po těchto zkušenostech se citlivý umělec přestal s rodiči opravdu stýkat.
Opravdu stojí za to si album přečíst dvakrát – některé pasáže jsou mimořádně vytříbené. Například pokus pana C. o získání vedoucího postavení v komunitě Artemare, obzvláště výklady jeho plesnivého učení. Tuto scénu jsem pročítal snad desetkrát (původně jsem ji sem chtěl do závorek celou přepsat, ovšem to by nebylo zdaleka ono – raději si to přečtěte a vychutnejte sami). Nebo záběry z makrobiotického obchodu bláznivé paní R, která se v několika sekvencích přemění ze stařeny v krysu. Tady zase vidíme autorovu práci kreslířskou, ne ne, jeho obrázky nejsou prostou černobílou patlaninou, nýbrž propracovanými kompozicemi s jasným smyslem a cílem. Nejtěžším a nejsilnějším místem knihy je smrt autorova děda a jeho mutace v ptáka s chlapcovým, jakoby cynickým, ale výstižným konstatováním „to je blbý, to už není děda“. Na závěr nás pak ještě stihne šokovat pomatený a vyšinutý oholenec z komunity Ardeche a na další díly navnadit koupací scéna ve které účinkuje mladá, vnadná dívka.
. Ve stejném stylu pokračuje i ve dvojce. Celá rodina ve snaze pomoci nemocnému chlapci prochází, většinou s menšími než s většími úspěchy, prvními makrobiotickými komunami, střídá léčitele, navštěvuje lékaře. Bohužel, trápení životními událostmi rozrušeného Jeana – Christopha propuká nanovo. Ještě silněji než jeho boj s chorobou nás však zasáhne pasáž, ve které David B. zastavuje děj a zachycuje sám sebe při tvorbě alba v rozhovoru s rozhořčenou matkou, která mu vytýká publikaci některých scén (opilá babička) a dožaduje se jejich vyřazení, případně úplné zastavení prací. Pravdou je, že po těchto zkušenostech se citlivý umělec přestal s rodiči opravdu stýkat.
Opravdu stojí za to si album přečíst dvakrát – některé pasáže jsou mimořádně vytříbené. Například pokus pana C. o získání vedoucího postavení v komunitě Artemare, obzvláště výklady jeho plesnivého učení. Tuto scénu jsem pročítal snad desetkrát (původně jsem ji sem chtěl do závorek celou přepsat, ovšem to by nebylo zdaleka ono – raději si to přečtěte a vychutnejte sami). Nebo záběry z makrobiotického obchodu bláznivé paní R, která se v několika sekvencích přemění ze stařeny v krysu. Tady zase vidíme autorovu práci kreslířskou, ne ne, jeho obrázky nejsou prostou černobílou patlaninou, nýbrž propracovanými kompozicemi s jasným smyslem a cílem. Nejtěžším a nejsilnějším místem knihy je smrt autorova děda a jeho mutace v ptáka s chlapcovým, jakoby cynickým, ale výstižným konstatováním „to je blbý, to už není děda“. Na závěr nás pak ještě stihne šokovat pomatený a vyšinutý oholenec z komunity Ardeche a na další díly navnadit koupací scéna ve které účinkuje mladá, vnadná dívka.
