„Prosopopeia: Figura, kterou vyprávěč nechává mluvit a jednat osobu mrtvou či nepřítomnou, neživou bytost, zvíře.“
. Komiksy Francouze Nicolase de Crécyho nikdy nebyly jen tak obyčejné. Vzpomeňme na českými čtenáři pozitivně přijatého sarkastického, dvojdílného Pana Ovocňáka, na Foligatta nebo na připravovanou Dobu ledovou. De Crécy dokáže zaujmout jak silným příběhem, tak – především – neortodoxní kresbou, která snad ani jako by nepatřila do komiksu. Na první pohled se řadí spíše někam do oblasti malby, ovšem sevřená komiksovými políčky vypadá nečekaně přirozeně a disponuje vysokou vypovídající a přesvědčovací schopností, především co se týče atmosféry a citového rozpoložení hrdinů.
Stejné znaky vykazuje také další de Crécyho album Prosopopus. To získává na výjimečnosti jinou novinkou, autor se v něm totiž rozhodl výrazně posílit úlohu obrazu tím, že jednoduše vypustil veškeré texty. Není to žádné překvapivé, průkopnické či snad přelomové řešení, komiksy beze slov už tu byly (např. slavný Arzach). Ale právě u de Crécyho jako u málokoho jiného si uvědomíme mocnou sílu kresby: i pomocí pouhých náznaků a bez sebemenšího použití slov dokáže vyprávět příběh a házet na čtenáře emoce.
Opus Prosopopus
V albu Prosopopus přitom nejde o kdovíjak složitý děj; je to vlastně kriminálka s jednoduchou zápletkou, o to však silnějším pozadím důvodů určitého konání hrdinů a s lehce nadpřirozenou nadstavbou. Vzhledem k absenci textu si čtenář může hrdiny pojmenovat zcela dle své libovůle; výjimku tvoří oběť i příčina celého případu, asijská malířka jménem Lee. Její brutální vražda, ač to může znít cynicky, však není tím nejdůležitějším okamžikem příběhu. Není jím ani pátrání po vrazích, ba ani postupné vyjevování motivu. Největší pozornost autora se soustřeďuje na hlavního hrdinu a jeho pocity, sny, touhy a noční můry.
Jenže de Crécy používá co nejrafinovanější způsob, jak hrdinovy pocity a emoce přenést na čtenáře: tu se zjevuje tajemná postava Prosopopuse, balónovitě vyhlížející stvoření vzniklé zauzlením a spojením tělních tekutin hlavních postav. Sám De Crécy o ní řekl: „Dva měsíce jsem hledal název alba, až jsem narazil na slovo prosopopea. Zalíbilo se mi a dostal jsem nápad: v předmluvě jsem nechal Laetitii Bianchi pátrat po původu stvoření Prosopopus. Spousta lidí pak uvěřila, že to byl opravdu jakýsi druh středověkého strašidla. Ale ve skutečnosti se jedná o mou slovní hříčku… “ Stává se jakýmsi hrdinovým svědomím, nepříjemně nastaveným zrcadlem nutícím ho pohlédnout nemilosrdné pravdě do očí a zároveň se s ní nějak vypořádat. Takové střetnutí nemůže skončit jinak než tragicky.
. Komiks Prosopopus má tři velké výhody. Je úplně němý, takže ho vizuálně běžně vybavený čtenář zvládne za půlhodinku a nemusí ani trochu umět francouzsky. Je překrásně namalovaný, proto může jeho prohlížení působit spíše jako návštěva galerie. A v neposlední řadě obsahuje několik velice realisticky zachycených souloží, rovnoměrně rozmístěných po celém albu a udržujících tak čtenářovu pozornost v permanentní pohotovosti.
Abychom jenom nechválili, najdeme tu i dvě velké nevýhody: občasnou nesrozumitelnost děje v návaznosti jednotlivých obrázků (což by případný text přeci jen asi vyřešil) a nadměrné emoční působení, tudíž osoby s poruchami srdeční činnosti mohou mít problémy… Suma sumárum dost extrémů na to, aby prostě nemohl být nezajímavý. Ale to přece u de Crécyho nehrozí nikdy, ne??
. Komiksy Francouze Nicolase de Crécyho nikdy nebyly jen tak obyčejné. Vzpomeňme na českými čtenáři pozitivně přijatého sarkastického, dvojdílného Pana Ovocňáka, na Foligatta nebo na připravovanou Dobu ledovou. De Crécy dokáže zaujmout jak silným příběhem, tak – především – neortodoxní kresbou, která snad ani jako by nepatřila do komiksu. Na první pohled se řadí spíše někam do oblasti malby, ovšem sevřená komiksovými políčky vypadá nečekaně přirozeně a disponuje vysokou vypovídající a přesvědčovací schopností, především co se týče atmosféry a citového rozpoložení hrdinů.
Stejné znaky vykazuje také další de Crécyho album Prosopopus. To získává na výjimečnosti jinou novinkou, autor se v něm totiž rozhodl výrazně posílit úlohu obrazu tím, že jednoduše vypustil veškeré texty. Není to žádné překvapivé, průkopnické či snad přelomové řešení, komiksy beze slov už tu byly (např. slavný Arzach). Ale právě u de Crécyho jako u málokoho jiného si uvědomíme mocnou sílu kresby: i pomocí pouhých náznaků a bez sebemenšího použití slov dokáže vyprávět příběh a házet na čtenáře emoce.
Opus Prosopopus
V albu Prosopopus přitom nejde o kdovíjak složitý děj; je to vlastně kriminálka s jednoduchou zápletkou, o to však silnějším pozadím důvodů určitého konání hrdinů a s lehce nadpřirozenou nadstavbou. Vzhledem k absenci textu si čtenář může hrdiny pojmenovat zcela dle své libovůle; výjimku tvoří oběť i příčina celého případu, asijská malířka jménem Lee. Její brutální vražda, ač to může znít cynicky, však není tím nejdůležitějším okamžikem příběhu. Není jím ani pátrání po vrazích, ba ani postupné vyjevování motivu. Největší pozornost autora se soustřeďuje na hlavního hrdinu a jeho pocity, sny, touhy a noční můry.
Jenže de Crécy používá co nejrafinovanější způsob, jak hrdinovy pocity a emoce přenést na čtenáře: tu se zjevuje tajemná postava Prosopopuse, balónovitě vyhlížející stvoření vzniklé zauzlením a spojením tělních tekutin hlavních postav. Sám De Crécy o ní řekl: „Dva měsíce jsem hledal název alba, až jsem narazil na slovo prosopopea. Zalíbilo se mi a dostal jsem nápad: v předmluvě jsem nechal Laetitii Bianchi pátrat po původu stvoření Prosopopus. Spousta lidí pak uvěřila, že to byl opravdu jakýsi druh středověkého strašidla. Ale ve skutečnosti se jedná o mou slovní hříčku… “ Stává se jakýmsi hrdinovým svědomím, nepříjemně nastaveným zrcadlem nutícím ho pohlédnout nemilosrdné pravdě do očí a zároveň se s ní nějak vypořádat. Takové střetnutí nemůže skončit jinak než tragicky.
. Komiks Prosopopus má tři velké výhody. Je úplně němý, takže ho vizuálně běžně vybavený čtenář zvládne za půlhodinku a nemusí ani trochu umět francouzsky. Je překrásně namalovaný, proto může jeho prohlížení působit spíše jako návštěva galerie. A v neposlední řadě obsahuje několik velice realisticky zachycených souloží, rovnoměrně rozmístěných po celém albu a udržujících tak čtenářovu pozornost v permanentní pohotovosti.
Abychom jenom nechválili, najdeme tu i dvě velké nevýhody: občasnou nesrozumitelnost děje v návaznosti jednotlivých obrázků (což by případný text přeci jen asi vyřešil) a nadměrné emoční působení, tudíž osoby s poruchami srdeční činnosti mohou mít problémy… Suma sumárum dost extrémů na to, aby prostě nemohl být nezajímavý. Ale to přece u de Crécyho nehrozí nikdy, ne??
