. Tak zaprvé je Sfar taky sefardský Žid, jako objekt jeho zájmu Pascin (i když po matce má v sobě Joann i aškenázské buňky). Za druhé si pro začátek vybral spíš beatnický úsek Pascinova života, který se dobře kreslí – pokud se tedy nebojíte nějaké té čuňačinky. A za třetí se vyhnul jak přílišné popisnosti, tak adoraci mistra. Takže možná je Sfarův Pascin někdo trochu jiný, než opravdový Julius Pinkas, ale neznamená to, že se o něm něco zajímavého nedozvíte a ještě se u toho nepobavíte. Vzhledem k tomu, že Pascin na začátku 20. století začínal jako karikaturista, je forma komiksu docela na místě.
Chagall: „Ty jsi nemaloval, když jsi byl malej?“
Pascin: „Ale jo, jenže mi to bylo jedno. Táhlo mě to hlavně do bordelu.“
. Bulharsko začátku minulého století mohlo být dost pěkné místo pro život, dokonce i pro Žida, byl-li z bohaté rodiny. Malý Pinkas tohle štěstí měl, ovšem už od útlého věku projevoval velkou slabost pro ženy. Ve vykřičeném domě se cítil líp, než doma. Mohl si „šáhnout na bobra“ a občas u toho něco nakreslil. Kdepak, s jeho obrazy maminka nikdy nevytírala podlahu (Chagallův případ) ani nedostal od kluků napráskáno za to, že nakreslil rabína (což se stalo Soutinovi) na straně 34.
Informace, kterou v komiksu můžeme číst jen mezi řádky (respektive mezi obrázky), je ta, že Juliův poněkud rokenrolový způsob života zařídil rodinnou ostudu, z jejíchž tenat byla jen jedna cesta – přejmenovat se a žít pokud možno dost daleko od Balkánu.
„Marc Chagall chodí spát brzo, protože žije se svou ženou v bázni Boží a ctí Tóru…
Chaim Součine chodí spát trochu později, protože je zbloudilá ovce a honí si ho a poněvadž pak vždycky vstane a jde malovat.
Ale úplně poslední chodí spát Pascin.“
. V Paříži strávil Pascin od roku 1905 většinu svého života. Jedinou větší přestávkou byl výlet do USA (podnikl ho tak trochu účelově – komu by se chtělo narukovat do 1. světové války, že), kde získal americké občanství. Paříž se svými kavárnami, hospodami a – ano – ženami byla tou velkou matkou, co divokého sefarda přivinula do náruče. A nejen jeho. Kromě Chagalla a Soutina se míhá městem v té době řádka umělců z celého světa, slavných, i ještě neobjevených a občas taky nějaká zajímavá figurka u Pascina doma přespává (upozorňuji tím nenápadně na extra peprnou pasáž s Kokoschkou na straně 102). A Pascin pije, pere se, nadává, kouří, honí tucty ženských, před kterými stejně nakonec dá přednost své vdané Lucy, a črtá, kreslí, maluje – přes všechnu expresívnost vlastně docela něžně a citlivě.
.
Sfarovo výtvarné pojetí je plné dynamiky. Někdy rozevlátá pérovka (evokující skici samotného Pascina), někdy obrázek kreslený jak potajmu při hodině na ZŠ, někdy ostrá karikatura, jednou skoro abstraktní pasáž štětcem. Nenudíte se ani chvíli. Motu patří dalších deset bodů za výbornou knížku, akorát ji asi nedávejte k Vánocům taťkovi. Poslední stránku by si mohl vzít osobně.
Chagall: „Ty jsi nemaloval, když jsi byl malej?“
Pascin: „Ale jo, jenže mi to bylo jedno. Táhlo mě to hlavně do bordelu.“
. Bulharsko začátku minulého století mohlo být dost pěkné místo pro život, dokonce i pro Žida, byl-li z bohaté rodiny. Malý Pinkas tohle štěstí měl, ovšem už od útlého věku projevoval velkou slabost pro ženy. Ve vykřičeném domě se cítil líp, než doma. Mohl si „šáhnout na bobra“ a občas u toho něco nakreslil. Kdepak, s jeho obrazy maminka nikdy nevytírala podlahu (Chagallův případ) ani nedostal od kluků napráskáno za to, že nakreslil rabína (což se stalo Soutinovi) na straně 34.
Informace, kterou v komiksu můžeme číst jen mezi řádky (respektive mezi obrázky), je ta, že Juliův poněkud rokenrolový způsob života zařídil rodinnou ostudu, z jejíchž tenat byla jen jedna cesta – přejmenovat se a žít pokud možno dost daleko od Balkánu.
„Marc Chagall chodí spát brzo, protože žije se svou ženou v bázni Boží a ctí Tóru…
Chaim Součine chodí spát trochu později, protože je zbloudilá ovce a honí si ho a poněvadž pak vždycky vstane a jde malovat.
Ale úplně poslední chodí spát Pascin.“
. V Paříži strávil Pascin od roku 1905 většinu svého života. Jedinou větší přestávkou byl výlet do USA (podnikl ho tak trochu účelově – komu by se chtělo narukovat do 1. světové války, že), kde získal americké občanství. Paříž se svými kavárnami, hospodami a – ano – ženami byla tou velkou matkou, co divokého sefarda přivinula do náruče. A nejen jeho. Kromě Chagalla a Soutina se míhá městem v té době řádka umělců z celého světa, slavných, i ještě neobjevených a občas taky nějaká zajímavá figurka u Pascina doma přespává (upozorňuji tím nenápadně na extra peprnou pasáž s Kokoschkou na straně 102). A Pascin pije, pere se, nadává, kouří, honí tucty ženských, před kterými stejně nakonec dá přednost své vdané Lucy, a črtá, kreslí, maluje – přes všechnu expresívnost vlastně docela něžně a citlivě.
.
Sfarovo výtvarné pojetí je plné dynamiky. Někdy rozevlátá pérovka (evokující skici samotného Pascina), někdy obrázek kreslený jak potajmu při hodině na ZŠ, někdy ostrá karikatura, jednou skoro abstraktní pasáž štětcem. Nenudíte se ani chvíli. Motu patří dalších deset bodů za výbornou knížku, akorát ji asi nedávejte k Vánocům taťkovi. Poslední stránku by si mohl vzít osobně.
