Výchozí podmínky dalšího 62 stran dlouhého Druunina příběhu tedy už známe. Místo konání ostatně také: tři „o“ (obrovské, opuštěné, ocelové) město plné duchů. Tedy na první pohled opuštěné. Znáte přece Druunu . A taky nesmíte zapomenout na přání čtenářů. A ty Druuna splňuje opět k jejich plné spokojenosti (a zároveň zcela podle své přirozenosti). Upadá do zajetí. A nebyla by to samozřejmě ona, aby se okamžitě nestala vítěznou trofejí a současně tím, kdo rozhodne na čí stranu se vychýlí citlivá ručička vah boje o moc. Město totiž už žádní lidé neobývají, místo nich tu máme dvě typicky druunovské nové inteligentní rasy. Na jedné straně trojjediné bytosti, vzniklé smíšením lidských těl se strojovými doplňky, jimž šéfují kreatury přilepené na jejich zádech, které jako by vypadly z Vládců loutek. Na straně druhé inteligentní stroje, zhotovené z toho, co šrotiště dá. Stroje jsou na tom zatím v pohodě (šrotišť je tu spousta), ale „Vládci loutek“ to mají horší - jejich lidské nosiče se jim odmítají reprodukovat a i přes své kybernetické doplňky postupně dosluhují. A Vládcům se po vlastních moc chodit nechce; tím, kdo jim dodá nové živé nosiče, se má stát pochopitelně Druuna. Což se samozřejmě zase nelíbí strojům, když mají navíc s Druunou taky svoje plány. Jenže i Druuna už toho má plné… no, řekněme zuby - je čas změnit podnebí…
Tak tahle série Itala Paola Eleuteriho Serpieriho snad už ani u nás . nepotřebuje příliš představovat. Začala v roce 1985, první díl (Morbus Gravis ) vyšel už i u nás a na zatím poslední, sedmý, jménem Zapomenutá planeta právě teď čtete recenzi. A v konečné fázi tvůrčího procesu je už i volně navazující pokračování „Planety“, Le Clone. A čtenáři, zdá se, toho pořád ještě nemají dost. „Proč?“, ptáte se poté, co jste si přečetli nástin děje tohoto alba. Pravda, freudisticky se dá vysvětlit úspěšnost všeho, ale erotické komiksy se většinou (až na pár výjimek) nestávají známými a uznávanými na širší scéně. V čem je tedy Druuna tak výjimečná a jiná, že se to povedlo zrovna jí?
Důvod z valné většiny nejspíše spočívá v Serpieriho schopnosti být lepší, než většina jeho současníků v parametrech klasickému erotickému komiksu tradičně přisuzovaných (a zároveň mu nejvíce vytýkaných), a k tomu všemu dodat ještě něco navíc. Serpieri je totiž génius klasické evropské kresby, který její základní znaky zdokonalil, jak jen to je možné: vede realistická, prokreslená a detailní práce s linkou i šrafurou a přirozeně vypadajícími barvami. Výsledkem je kresba čtenářsky tolik přívětivá, kresba, která uchvacuje, vtahuje do děje a svou realističností čtenáři vnucuje opravdovost toho, co vidí.
Druhým důvodem je Serpieriho znalost lidské (a přiznejme si, hlavně mužské) duše. To, co Serpieri nabízí, jsou přesně ty archetypální myšlenky, představy a přání, které tak snadno probouzejí Zvíře uvnitř. Ale to přece dělají všechna média, jejichž hlavní náplní je erotika, ne? Ano, samozřejmě, ale v Druuně jde hlavně o samu hrdinku a prostředí, v němž se pohybuje, a vše, co je s jejich interakcemi spojeno: Druunina krása a přitažlivost a zároveň poddajnost; sexuální násilí, které na ní konají zrůdy všeho druhu (čím hnusnější, tím lépe); všudypřítomné kontrasty, zákoutí lidské sexuality, sny a představy, o kterých se příliš na veřejnosti nemluví; hlavně ale vítězící mužská dominance kontra Druunina nikdy nekončící ochota podlehnout. Serpieriho umění spočívá v jeho schopnosti do nás „vidět“, a to, co v nás nalezne, pak zvětšit do co nejkontrastnějších extrémů a odhalit až na dřeň, přiřadit tomu reálné spodobnění a viditelnou tvář. V tomto zviditelnění neviditelného je opravdu dobrý a v tom zároveň leží těžiště Druunina úspěchu. Věřte si tomu nebo ne, tak jako může být Lobo parodií na žánrová klišé a schematičnost některých komiksových hrdinů, tak i Druuna nemusí být „jen“ tím, čím se na první pohled zdá – i pro ty z vás, které jsem nepřesvědčil a kteří tak mají mindráky z toho, že čtou takový porno, mohu dodat nějaký ten záchranný kruh:
Důvod z valné většiny nejspíše spočívá v Serpieriho schopnosti být lepší, než většina jeho současníků v parametrech klasickému erotickému komiksu tradičně přisuzovaných (a zároveň mu nejvíce vytýkaných), a k tomu všemu dodat ještě něco navíc. Serpieri je totiž génius klasické evropské kresby, který její základní znaky zdokonalil, jak jen to je možné: vede realistická, prokreslená a detailní práce s linkou i šrafurou a přirozeně vypadajícími barvami. Výsledkem je kresba čtenářsky tolik přívětivá, kresba, která uchvacuje, vtahuje do děje a svou realističností čtenáři vnucuje opravdovost toho, co vidí.
Druhým důvodem je Serpieriho znalost lidské (a přiznejme si, hlavně mužské) duše. To, co Serpieri nabízí, jsou přesně ty archetypální myšlenky, představy a přání, které tak snadno probouzejí Zvíře uvnitř. Ale to přece dělají všechna média, jejichž hlavní náplní je erotika, ne? Ano, samozřejmě, ale v Druuně jde hlavně o samu hrdinku a prostředí, v němž se pohybuje, a vše, co je s jejich interakcemi spojeno: Druunina krása a přitažlivost a zároveň poddajnost; sexuální násilí, které na ní konají zrůdy všeho druhu (čím hnusnější, tím lépe); všudypřítomné kontrasty, zákoutí lidské sexuality, sny a představy, o kterých se příliš na veřejnosti nemluví; hlavně ale vítězící mužská dominance kontra Druunina nikdy nekončící ochota podlehnout. Serpieriho umění spočívá v jeho schopnosti do nás „vidět“, a to, co v nás nalezne, pak zvětšit do co nejkontrastnějších extrémů a odhalit až na dřeň, přiřadit tomu reálné spodobnění a viditelnou tvář. V tomto zviditelnění neviditelného je opravdu dobrý a v tom zároveň leží těžiště Druunina úspěchu. Věřte si tomu nebo ne, tak jako může být Lobo parodií na žánrová klišé a schematičnost některých komiksových hrdinů, tak i Druuna nemusí být „jen“ tím, čím se na první pohled zdá – i pro ty z vás, které jsem nepřesvědčil a kteří tak mají mindráky z toho, že čtou takový porno, mohu dodat nějaký ten záchranný kruh:
Oproti předcházejícím albům ubylo erotiky a hlavní dějová linka se najednou vede o něčem trochu jiném. Vypadá to, jako by se Serpieri inspiroval Matrixem a jeho tématem neuchopitelností skutečné reality (Matrix 1999, „Planeta“ o rok později). I když zůstává jen těžko zodpověditelnou otázkou, zda se Matrixu (kromě zpomalených bojových scén Trinity ve všech možných filmech - Shrek, Scary Movie atd.) povedlo napíchnout i do silně antiamerikánského evropského komiksu, nelze popřít to, že ač se takovéto scény „nereálné reality“ objevovaly i v Druuniných předcházejících albech, jsou tentokrát její základní kostrou (navíc tentokrát postavenou na bázi techniky a ne snění). Neustálé pohrávání si s vjemy, vzpomínkami a skutečností je na denním pořádku. A tak jsou Druuně přehrávány záznamy událostí, na které si (ač byla jejich velmi aktivní účastnicí) vůbec nevzpomíná; v jednom okamžiku je na útěku, v druhém v zajetí, ve třetím mučena; místa jejích pobytů se střídají, aniž si pamatuje, jak se kam dostala. Tam, kde je v jednom okamžiku město, jsou v druhém hory a tak je Druuna znovu a znovu uvrhávána do pochybností, co je vlastně skutečnost, a s děsem zjišťuje, že vlastně neví, jak hluboko ve virtuálním světě se nachází a jestli má vůbec nějakou šanci se „odpojit“. Proti tomuhle byl Matrix skutečně jen dětskou, jasně průzračnou hrou, kde jste po třetině filmu už věděli, co je faleš; Druuna se tu naopak hlásí k „bezvýchodnosti“ klasického cyberpunku. Největší srandou na tom všem je, že Druunou inspirované těžce filosofické a intelektuální úvahy o podivnostech tohoto světa se opravdu „natvrdo“ vedou…
. . . .
Tímto neočekávaným zjištěním se nám znovu plně otevírá problematika jakéhokoliv hodnocení. Pravdě se nejspíš nejvíce blíží tvrzení, že Druuna je vizuálně skvěle ztvárněný erotický komiks, který ovšem v mnoha ohledech překonává úroveň pouhé žánrovosti. Z toho je nutno vycházet při základní otázce „dát či nedat“, pardon – „brát či nebrat“. Pro skalní fanoušky Druuny ovšem toto „dilema“ přirozeně přestává být dilematem (vidím do vás, pánové), stejně tak i pro ty, kteří si přejí komiks patřící k evropské erotické špičce. A to samé je ostatně možno doporučit i těm z vás, kteří by do tohoto žánru teprve chtěli proniknout, neboť zde dostanou, co si žádají (a možná ještě něco navíc) a přitom se před známými nebudou muset nijak stydět za to, že upadli do ohavných osidel pornokomiksu…
www.druuna.net – Oficiální sajta ve francouzštině a angličtině, kde se přehlednou formou dozvíte vše, co jste kdy chtěli vědět o Druuně a báli jste se na to zeptat svého křečka: seznam vyšlých alb a jejich obsahů včetně ukázek, galerie, něco o autorovi a tak dále. Znáte to.
Příště: Pokud ječíte a omdléváte při pohledu na pavouky, tak tuhle rubriku příště raději ve vlastního zájmu přeskočte. Pokud si ale nechcete nechat ujít jeden ze základních Spider-Manovských booků, pak naopak rozhodně neváhejte. Zvláště když jde o samotného Todda McFarlanea, muže který stanovil kresební standard mainstreamového comicsu pro celá devadesátá léta (teď již minulého tisíciletí) a s jehož vlivem se ještě jistě alespoň nějaké to desetiletí budeme dále v komiksu potkávat. Dámy a pánové, přichází Torment a pokud se chcete přesvědčit, zda je to opravdu ranný McFarlane ve své vrcholné formě, tak vám nezbývá nic jiného než svojí již dlouho plánovanou sebevraždu přesunout až na příští týden.
Základní údaje:
Scénář a kresba: Paolo Eleuteri Serpieri
Originální název: La Planete Oubliée
Rok originálního vydání: 2000
Počet stran: 62
Původně vyšlo u: Bagheera Editeur
Scénář a kresba: Paolo Eleuteri Serpieri
Originální název: La Planete Oubliée
Rok originálního vydání: 2000
Počet stran: 62
Původně vyšlo u: Bagheera Editeur
Cena: 14, 15 Euro / 92, 82 Francouzských franků
