V Pekle je to peklo. Al Simmons aka Spawn
Pokud jste četli tuhle rubriku i před čtrnácti dny, o autorovi už stejně všechno víte: o Toddu McFarlaneovi můžete načerpat všechny potřebné informace v recenzi Spider-Man – Torment. K rozvernému tlachání nám tak nám zůstává už jen samotný hrdina. Ovšem, abychom to neměli zas až tak jednoduché, co takhle se na to podívat jeho očima?
Vstaneš z mrtvých a jediné, co si pamatuješ, je, že jsi šel do Pekla, a abys mohl zase vidět svou ženu, upsals svou duši ďáblu. Takže ses sice vrátil zpátky na Zem (konkrétně do New Yorku; kam taky jinam), ale místo roku 1987 se píše 1992, na sobě máš podivnej přiléhavej trikot v barvě pasty Aquafresh, pod ní tkáň dva týdny pohřbené mrtvoly a hlavně ti konečně došlo, že co se Satanovy prolhanosti týče, měla Bible recht. Byls Al Simmons - voják, hrdina, zachránce amerického prezidenta a bojovník ve službách svobody. To ovšem přes vzletné označení bohužel označuje, že při tom umřela spousta víceméně nevinných lidí. A to tě štvalo tak, že i když jsi měl pěknou ženu, peníze atd, začal ses vzpouzet. A tak jsi byl odstraněn a šel do Pekla etc. Teď ani nevíš, jak tvoje manželka vypadá, natož jak se jmenuje, natož že bys jí moh ukázat svůj ksicht, protože ten se teď líbí jenom krysám. Máš spoustu tajemných superschopností, o kterých bys radši ani neslyšel, a na krk se ti najednou věší všichni mafiáni, co jich ve městě jen je, protože jim někdo začal vytrhávat srdce a oni myslí, že to ty. Ostatně původce téhle srdcové sklizně, pekelný soudruh Violator, by měl určitě zájem i o to tvoje…
Spawn filmový, Spawn komiksový
. Většina z vás nejspíš nejsilnější představu o tom kdo (co) Spawn je, získala díky stejnojmennému filmu z roku 1997 (režie Mark Dippé). Ten se v mnoha věcech drží původní komiksové předlohy (mimo jiné vzhled šéfsatana Malebolgii a dvě formy Violatora – silně obtloustlý klaun s modrým malováním v obličeji a přerostlá, zubatá, humanoidní hmyzoještěrka), na druhou stranu jsou tu i některé podstatné rozdíly. Kvůli diváckému útlocitu ve filmu „jen“ ohořelý Simmons je původně skutečně v mírně pokročilém stupni rozkladu, stejně tak klasický komiksově přiléhavý trikot se před divákovýma očima změnil v semiinteligentní, podle libosti tvarovatelný exoskelet. Hlavně se ale proměnila samotná koncepce a podstata jeho sil stejně jako skutečný důvod Spawnova pobytu na Zemi. V obou případech je sice původ těchto sil stejně pekelný („dar“ šéfbelzebuba Malebolgii), ovšem kromě některých shodných znaků jsou v zásadě filmové schopnosti pro snazší orientaci a větší „reálnost“ takřka čistě biomechanického charakteru, zatímco ty komiksové nejen že nejsou tak technicky snadno vysvětlitelné a vyčíslitelné, ale hlavně (tak jak odpovídá i komiksové tradici) jsou i podstatně výkonnější. Spawn si tak prakticky může dělat cokoliv ho napadne čímž například připomíná i svého ideového potomka The Darkness. Ovšem kromě nutnosti se svoje schopnosti zdlouhavě a obtížně naučit ovládat (takže se většinou zmůže jen na energetické blesky či teleportaci) je tu ještě jedna věc, ta hlavní. Moci od Malibolgii totiž Spawn dostal jen určité omezené množství, které se spotřebovává v závislosti na tom, na co ji vydává. Když ji všechnu vypotřebuje, vrátí se do Pekla přímo před „Boží Soud“, kde se buď stane jedním z velitelů Pekelné (Rudé) armády a nebo bude sežrán ze nemrtva jejími vojáky. Aby Malebolgia mohl zničit Boha, tak potřebuje ke svým osmi biliónům pekelných válečníků přidat ještě jeden, a právě Spawn má být jedním z těch, kdo mu je dodá. A teď si vyberte, co je lepší: zabíjet a expres zásilkami mrtvol tak pomáhat tak konečnému konci světa, a nebo vsadit na možné vítězství sil dobra a nechat ty svině lidi dělat si tady peklo na zemi. Tohle vše filmoví tvůrci takřka úplně opustili a v rámci divácké bezproblémovosti vsadili na jedním Spawnovým morálním rozhodnutím uspokojivě vyřešitelnou zápletku celého příběhu (sundat padoucha, co mě zabil, a vpustit tak Peklo na Zem…?).
Jak je vidět, tak Spawn je velmi dobře vymyšlená postava s mnoha možnostmi. To bylo ostatně, kromě kresby, nejspíš i hlavním důvodem proč se v roce 1992 poprvé se objevivší Spawn (vydalo ho stejně nové a hlavně McFarlanem spoluvlastněné nakladatelství Image) stal okamžitě obrovským hitem a dodnes (poslední letošní říjnový sešit nese pořadové číslo 120) je jedním z nejčtenějších a hlavně nejznámějších světových komiksů. Už samotné ústřední dilema hlavního hrdiny je, jak jistě sami uznáte, skvěle vymyšlené a velmi nosné. Navíc je k tomu nutno připočíst všechny ty problémy s tím spojené a to ať už srdeční – pokusit se vrátit k svojí manželce, i přesto jak teď sám vypadá, navíc když se znovu vdala (za jeho nejlepšího přítele) a má malou dcerku - či jen čistě duševní (jeho totální, vzhledem daná, vydělenost ze společnosti a jeho zoufalá touha se s tím nějak vyrovnat). S tím spojená celková pochmurnost, neotřelost a průlomovost celého charakteru: Spawn nejen že žije na ulici z toho co kanál dá a je stále v totální depresi, ale současně byl jedním z prvních hrdinů s jednoznačně temným profilem (původně zabiják, teď satanův emisar a tedy prakticky ďábel) a mnohdy i chováním - své protivníky likviduje naprosto bez milosti, mnohdy velmi originálně a hlavně zcela v rozporu se zažitým superslušňáckým kánonem. To bylo ve své době jasné novum, které Todd, již řádně v této oblasti proškolený na Spider-Manovi (viz Torment), dokázal jasně ekonomicky využít (ne, už žádné bláboly o nejbohatším komiksovém autorovi na světě).
Spawn – kandidát na titul nejpromrhanější dobře vymyšlená postava
Tak, a teď se pro změnu podívejte do virtuální zřítelnice pravdě. Protože pokud si někdo zaslouží tuhle nálepku, tak je to určitě Spawn. Jestliže se Todd totiž na Spider-Manovi ještě víceméně držel čisté akce, v jejímž ztvárnění se mu jen tak nikdo nevyrovná, tak Spawnovi vládnou jen dvě slova: ukecanost a s ní spojená roztahanost. Celý komiks je skutečně nepěkně přecpán obsáhlými bublinami, neméně rozbujenými komentáři a navíc prošpikován celými stránkami pro McFarlanea tak typických televizních zpravodajství. Tato lavina slov je tu ale bohužel celkem zbytečná, protože kromě občasných světlých záblesků drsnosti jde o suchý neodlehčený a ne nezbytně nutný text (jedinou výjimkou je „černá ovce pekelné rodiny“ Violator, jehož monology jsou v převážné většině i vtipné a mnohdy úsměvně brutální). Navíc je tohoto textu takové množství, že hrubě narušuje nejen vcelku ojedinělé akční scény, ale i samotné komiksové plynutí času; spolu s nenápaditostí a neoriginalitou, projevující se neustálým omíláním těch samých témat (Simmonsovo nimrání se ve své depresi a filozofování) nakonec vede k jednotvárnosti, rozvleklosti a nudnosti celého příběhu. Přiznejme si to. Todd není moc dobrý scénárista.
. Z tohoto průměrného moře ovšem vystupují čtyři příběhy (sešity 8 až 11), pod jejichž scénáři se podepsali „trošku“ jiní borci. A co mluví pro Toddovy manažerské schopnosti (o nichž se naopak může hovořit v superlativech) a schopnost sebereflexe (zjevně věděl o hranicích svých možností) je to, že se jednalo o výkvět tehdejšího (i dnešního) scénáristického nebe. I z této čtveřice pak nejhůře dopadnuvší Frank Miller v sešitu č. 11 (u nás v CREW č. 10 - Můj dům, můj smrad) výrazně omezil a i kapku zironizoval Spawnovy depresivní monology a naopak zatlačil na přímočarost a akci - vyšlo mu dílko, které sice není nic moc, ale alespoň se dobře čte. Nejzáhadnějším a nejavantgardnějším příběhem je bezesporu č. 10 Davea Sima a to už třeba jen tím, že se mi jako jediné, kromě ukázek, nedostalo do ruky. Prý za to mohou mnohé žaloby kvůli porušování autorských práv, které zabránily opakovanému vydání tohoto dílu v mnoha zemích, takže je dnes prakticky nesehnatelný. A těm žalobám se ostatně asi není co divit: celý příběh je o tom, jak se Spawn propadne do černobílého světa, plného zavřených komiksových hrdinů a k popravě připravených komiksových tvůrců, kde mu je průvodcem kultovní Simův hrdina, depresivní mluvící mravenečník Cerebus the Aardvark.
. Zbylé dva sešity pak ukazují další aspekt McFarlaneova manažerského citu, protože kromě kvalitních scénářů mu oba hostující autoři přinesli kvanta oživujících, rozšiřujících a celý svět důkladně prohlubujících nápadů a kontextových myšlenek (o něž se ostatně s ním nedávno musel Neil Gaiman i soudit). V č. 9 se tak poprvé právě díky Neilu Gaimanovi setkáme se Spawnovou budoucí dlouhometrážní oponentkou a vyslankyní nebes Angelou, stejně jako s jedním z jeho středověkých předchůdců, ale hlavně se dozvíme mnoho nového o dispozicích i slabinách všech Spawnů na matičce Zemi. A konečně č. 8 vám v podání bravurního Alana Moora předvede nejen největší nápadovou smršť a nejlepší příběh, ale i mnoho o skutečném pozadí fungování Pekla: to nejenže není jediným uzavřeným systémem, ale že se ve skutečnosti skládá z deseti oddělených, na sebe naskládaných a v zásadě nezávislých sfér (takže Malebolgia je vlastně jen šéfem pekla osmé sféry). Spíš než boj o dobro a zlo je to byznys o spoustě lobby, z nichž se každá stará jen o ukojení svých vlastních chutí na úkor znovuzrozených nebožtíků...
. Zbylé dva sešity pak ukazují další aspekt McFarlaneova manažerského citu, protože kromě kvalitních scénářů mu oba hostující autoři přinesli kvanta oživujících, rozšiřujících a celý svět důkladně prohlubujících nápadů a kontextových myšlenek (o něž se ostatně s ním nedávno musel Neil Gaiman i soudit). V č. 9 se tak poprvé právě díky Neilu Gaimanovi setkáme se Spawnovou budoucí dlouhometrážní oponentkou a vyslankyní nebes Angelou, stejně jako s jedním z jeho středověkých předchůdců, ale hlavně se dozvíme mnoho nového o dispozicích i slabinách všech Spawnů na matičce Zemi. A konečně č. 8 vám v podání bravurního Alana Moora předvede nejen největší nápadovou smršť a nejlepší příběh, ale i mnoho o skutečném pozadí fungování Pekla: to nejenže není jediným uzavřeným systémem, ale že se ve skutečnosti skládá z deseti oddělených, na sebe naskládaných a v zásadě nezávislých sfér (takže Malebolgia je vlastně jen šéfem pekla osmé sféry). Spíš než boj o dobro a zlo je to byznys o spoustě lobby, z nichž se každá stará jen o ukojení svých vlastních chutí na úkor znovuzrozených nebožtíků...
Comeback velkého „Mc F“
McFarlaneova kresba se od doby Spider-Mana takřka nezměnila (viz obligátní Torment), pouze přibylo více celo(a dvou)stránkových kreseb. Kromě tohoto rysu můžeme na těchto sešitech zpětně pozorovat ještě další aspekt ve vývoji Image-like kresby na její cestě k současnému, americkou kreslířskou scénu stále více ovládajícího stylu. Jsou to barvy, již od prvního sešitu počítačové, a i když ještě nedosahují vytříbenosti současných prací, jsou jasným mezistupněm mezi dneškem a již zapomenutou minulostí strojového kolorování.
Spawn (tedy hlavně jeho první čísla) byl jistě jedním z průkopníků nové drsnější a brutálnější tváře současného US mainstreamu, a tak je na něj nutno z dnešní vypracovanější a dospělejší současnosti nahlížet. Není to žádný top komiks (bráno ze scénáristické, ne kresební stránky; ta je totiž i dnes stále špičková), ale spíš jeden z masivních opěrných sloupů, na nichž, ať už s tím souhlasí nebo ne, stojí celý dnešní americký akční a superhrdinský komiks. Ovšem od čísla 11 se do něj (až na pár výraznějších výjimek – např. Grant Morrison) jako šéfscénárista vrátil opět Todd McFarlane, který sérii rychle znovu nasměroval do ubíjejících, stále se opakujících kolejí…
Na tomto místě se s vámi na čas loučím a přenechávám tuto dosud autorsky dosti jednostrannou rubriku některým svým kolegům, abych se sem třeba za čas zase na skok vrátil (kolik sebevražd?). Těšit se můžete na samé kvalitní recenze, jak ostatně předznamenává jméno autora další z nich, muže s jedním z největších komiksových rozhledů v Čechách: štafetu přebírá Zarkoff a další budou následovat.
Příště: Kde se vzaly otisky ďábelských pařátů pod Eiffelovou věží? Pařížanům znovu stydne krev v žilách nad sérií záhadných vražd a ADÉLA BLANC-SEC se odvážně pouští po stopách dalších zločinů. Ani soukromý detektiv FLAGEOLET nezůstává stranou, a postupně tak vycházejí najevo hrůzné okolnosti kolem sekty uctívačů démona PAZUZU. Stane se ADÉLA jejich další obětí? Více se o tom dozvíte příští týden v recenzi 2. alba série ADÉLA BLANC-SEC francouzského komiksáře par excellence JACQUESE TARDIHO.
Základní údaje:
Scénář: Todd McFarlane, Alan Moore, Neil Gaiman, Dave Sim, Frank Miller
Kresba: Todd McFarlane
Coloring: Steve Oliff, Reuben Rude, Olyoptics
Lettering: Tom Orzechowski
Rok a měsíc originálního vydání: 1992, červen - 1993, červen
Rok a měsíc souborného vydání: Book 1: Beginnings (sešity 1 - 5) červen 1995, $9.95; Book 2: Dark Discoveries (sešity 6 – 9, 11) červen 1996, $9.95
Počet stran v jednom sešitu: 22 - 24
Původně vyšlo u: Image Comics
Scénář: Todd McFarlane, Alan Moore, Neil Gaiman, Dave Sim, Frank Miller
Kresba: Todd McFarlane
Coloring: Steve Oliff, Reuben Rude, Olyoptics
Lettering: Tom Orzechowski
Rok a měsíc originálního vydání: 1992, červen - 1993, červen
Rok a měsíc souborného vydání: Book 1: Beginnings (sešity 1 - 5) červen 1995, $9.95; Book 2: Dark Discoveries (sešity 6 – 9, 11) červen 1996, $9.95
Počet stran v jednom sešitu: 22 - 24
Původně vyšlo u: Image Comics
