Chtělas smrt. Máš ji. Tak teď drž hubu a vychutnej si jí.
. Nechme náboženské šílence dál blábolit a podívejme se pravdě pořádně do xichtu. Skutečností totiž je, že Durham Red nikdy nežila. Prej. Je to totiž comicsová postava. Už se chápeme?! OK. Tak zamáčkněte brouka zklamání a vězte, že tato hrdinka se poprvé zrodila pod dozorem scénáristického kápa týdenníku 2000AD Johna Wagnera roku 1987 ve všeříkající story Bitch (Děvka). Pomocníky u císařského řezu byli scénárista Alan Grant (Lobo) a kreslíř Carlos Ezquerra. Ovšem nic není zadarmo a tak daní za tenhle krvavý výstřik bylo, že vaše Miss comicsovej vlhkej sen tehdá ještě byla pouhou vedlejší postavou v příběhu o mutantním světě známých borců Strontium Dog. Narodila se (jen jako, nezapomeňte) v ghetu Miltona Keynese, kde nežil nikdo jiný, než mutanti. To asi proto, že sama byla mutant. Jenže na tak ledajaký, byla mutant přímo upírský, což z ní dělalo docela nabušenou kočku a tak nebylo divu, že zakrátko makala právě pro Strontium Dog. Facha? Lovec odměn (jako všichni), ovšem ta drsnější verze, která je v kolonce vašeho berňáku značena jako Najdi a znič.
A protože jí tahle práce fakt šla od… pusy?, tak to netrvalo ani moc dlouho a pod stálým Grantovým (po)krytím se v prosinci 1991 konečně vyšvihla na svou vlastní sérii (konkrétně šlo o příběh Island of the Damned (Ostrov prokletých)). Po Grantovi štafetu převzal Peter Hogan (Sam Slade, spolu s Caitlin Kiernan začátek Sandman - The Dreaming), kterého krátce vystřídal Alan Smithee (Strontium Dog č. 993 - 999), a pak se konečně jejího osudu chytnul Dan Abnett (nám asi nejvíc známý jako stvořitel a scénárista všech crewních příběhů Sinistera a Dextera), který s ním na redakční příkaz prudce pohnul dopředu. A to doslova. K ruce si vzal upírčina kmenového kreslíře Marka Harrisona (Soudce Dredd, Glimmer Rats – Sczury blasku), který ji (až na jedno přerušení) pravidelně vizuálně ztvárňoval už od roku 1994, a společně ji odtáhli do budoucnosti (jo, řekl jsem přece že doslova).
Takže: co sem prošvihla?
Pád společnosti, smrt hvězd. Temný věk. Znovuzrození nevědomosti. Nelidskosti a krutosti. Plus ca change, Durham Red. Jak říkávají lidé: „Historie se neopakuje, ale občas se rýmuje.“
. Každý si občas potřebuje trochu oddáchnout. Durham Red se ukládá k zimnímu spánku, ale o 1200 let později vypadá svět úplně jinak. Obrovská lidsko – mutantí válka známá jako Krveprolití uvrhla galaxii do staletí barbarství a bojů. Nakonec se sice podařilo Zákon a pořádek obnovit a nastolit novou Federaci planet v režimu zvaném Souznění,; pro mutanty však „Souznění“ znamenalo jen to, že si „souznili“ na dně společenského kanálu. Sice partneři, ale méněcenní. A to chce odplatu. A pochopitelně krvavou. Tajnou podzemní rebelskou organizaci sice měli hotovou v cuku letu, ale něco tomu pořád chybělo. Symbol.
Ale proč já?!
Protože KREV, Durham Red. Jaký lepší symbol pro osvobození mutantů než ty; mutant, který pije lidskou krev?
Protože KREV, Durham Red. Jaký lepší symbol pro osvobození mutantů než ty; mutant, který pije lidskou krev?
V soutěži Vylosuj si svého Boha si mutanti losnuli Durham Red, pojmenovali ji Svatá Scarlet Durhamská (Saint Scarlet of Durham) a měli ji rádi. Byla pro ně mýtus, bohyně a svatá postava. Symbol tak hluboko pohřbený v minulosti, že o něm už nikdo neuvažoval jako o živé bytosti. Jenže Durham Red není žádný Abraham Lincoln, tu nějakých pár staletí nezkruší. A tak je jednoho dne adept svatého mutantského náboženství jménem Judas Harrow poslán na univerzitní svět Wodan, aby odtud přivezl svaté ostatky. Akorát, že to co pokládá za sarkofág, je ve skutečnosti hybernační kóje a tak… už jste si někdy znovuoživili svého Boha?! Judas je tím nadšen, Durham už o něco míň a úplně bez sebe jsou pak lidé. Ti na Wodan ihned posílají killship Gabriel plnou prvotřídních zabijáků upírů s prostým úkolem: zabít planetu. (Respektive vše živé na ní co se nějak mohlo (mentálně) nakazit Absolutní Blasfémií, tedy absolutním rouháním a urážkou Boha, jak Durham nazývají. To bezezbytku splní, planetu vyhladí, ale… Durham jim unikne. Zjevně jí někdo pomohl...
Víc! Vem si víc!
Hlupáku! Ještě víc tvojí krve a zabiju tě! Jak se jmenuješ?
Jidáš, nejsvatější.
Hlupáku! Ještě víc tvojí krve a zabiju tě! Jak se jmenuješ?
Jidáš, nejsvatější.
.
Takže tady je máme, „svatou trojici“. Tak třeba ten Judas (Jidáš), který vzdor svému jménu Durham nejen pokládá za svého Boha, ale když mu ta řekne ať si uřeže prsty, tak se jen ptá odkud má začít a už shání lupénkovou pilku. Druhým z téhle dvojice oddaných sebevrahů je ten někdo, kdo pomohl Durham zdrhnout z Socanu, sám šéf antiupíří likvidační jednotky Matteus Godolkin – poté, co mu Durham uhryzla kus krku, věří, že je díky tomu pod její magickou vládou a musí ji poslouchat. Což, proti své vůli, dělá. Absolutně. A s efektivitou žacího stroje.
„Moc malá. Moc specializovaná. Moc sexy!“ Durham Red si vybírá (zbraň)
Durham Red vůbec nepatří do třídy klasických upírů vzniklých nadpřirozenou cestou, ona je upírem díky její ojedinělé mutaci (technici mezi vámi by ovšem řekli, že tak klidně můžou vzniknout všichni upíří; nechme je při tom). Díky tomu je v tomto světě zcela výjimečná a nenahraditelná (smůla pro ni) a zároveň je tak upírem veskrze moderním. Jediné, co „potřebuje“, je krev, a výměnou za tenhle drobný problém nestárne, je fakt rychlá a není zas až tak jednoduché ji zastavit. Se smrtí už by to bylo snazší, ale kdo jsme dokonalý (já vás viděl!). Ovšem na druhou stranu se jí tak vůbec netýkají ty náboženské nesmysly a pověry s upíry spojené, prostě nad ní nemají žádnou moc (a naopak - takže Godolkin se s ní chudák vláčí úplně zbytečně).
To co jsi našel jsou potíže, vrahu! Sneck! Zaseklo se to!
Táhni do Hádu, Blasphemy… Táhni do Hádu! Blasphemy, zemři!
Menuju se Durham Red! CHOMP!
. Co se týče příběhu, je to jednoznačně brutální akce, krvavá žeň a úderná zábava. Obsah tohoto booku je složen z několika epizod (původně vycházejících na pokračování v 2000AD) spojených snahou Durham nějak vybalancovat na nabroušených ostřích dvou soupeřících stran a udržet se přitom v jednom kuse. K tomu tu jsou další problémy jako vraždící klauni a dvě lži-Durham Red což je tak (pro Durham naštěstí) všechno. Víc (složitého) děje tu nečekejte, protože tahle věc je postavená spíš „angloamericky“: na (silně tahových) postavách; tryskové akci; brutalitě, co vás krví jen ohodí, ale nepoznamená (tři bilióny mrtvých sem, tři bilióny tam); drsných a originálních nápadech a tvrďáckých hláškách, které kolem sebe (kromě obligátního Sneck!, něco jako Lobovo frag!) rozhazuje hlavně „Red“,ale ani Godolkin se nenechá zahanbit. Úhelným kamenem je ale stejně nepokrytá živelnost a krvavost Durham, jejímž nejoblíbenějším způsobem kráglování protivníků je kromě ostnatý-monomolekulární-drát-v-jednom-náboji-rovná-se-fašírka-všude-okolo hlavně prokusování hrdel, takže je vzácnou životadárnou tekutinou takřka stále obmatlána na všech možných částech těla. No není to sexy?
Gorgózní! (špatný překlad z angličtiny :-)
Mark Harrison se jakožto kreslíř skutečně vycajchnoval a právem jsou tak „Zpěvy“ považovány za jeho majstrštyk. Ovšem pravdou je, že s tímto tvrzením nemusí každý souhlasit, protože se dá vcelku říct, že je to záležitostí vkusu. Mark totiž kromě klasické malby, kterou nepochybně ovládá a kterou má vyhrazenu pro (nejen) hlavní postavy, používá čistě počítačové modelování, kterým vytváří nejen speciální efekty, ale i stavby, stroje, kosmické lodě a vůbec celé pozadí. Počítačový modeling má tak v celkovém součtu (pokud jde o pokrytou plochu) jasně navrch, což jednak přináší značnou časovou úsporu (možná i to byl prvotní důvod k jejímu použití), ale hlavně celému vizuálnímu ztvárnění dodává nevšední originalitu, kontrast a celkově neobvyklé vzezření. A to je právě ta otázka vkusu, protože tato technika se od těch většinou používaných, které jsou buď ruční a nebo naopak již čistě počítačové (a tudíž vlastnící celkově konzistentní grafický výraz), liší jedním: Harrison je jiný. Důvod?
Jeho malba je sama o sobě velmi plastická, živoucí, skvěle přenášející akci a energii i emoce postav. Občas sice má trochu problémy udržet stejnou vizáž postav (nečekejte tu žádný fotorealismus – tady je to rozhodně víc Bisley než Ross), což je ovšem možno považovat spíš za značku autora a záměr. Toho všeho je pak dosahováno klasickými postupy a tak i výsledný vzhled je vcelku tradiční. A teď to přichází.
Počítačově vytvářené části stránek jsou totiž zcela protikladné: ostře řezané, s prudkými barevnými přechody a kontrastem, v některých částech připomínající spíš počítačovou hru s jejími nereálně vypadajícími kosmickými loděmi, do reality nezapadajícími texturami, rozostřeními a nepřehledností. Některé bitevní scény tak mohou být při větším množství vystupujících postav na první pohled dosti nejasné, na druhou stranu z nich vyzařuje jejich nepochybná dynamika. A v tom, pokud jste schopni tuto výtvarnou avantgardu vstřebat, spočívá nepochybně to, proč je Markova kresba označována jako gorgeous - oslňující.
Je to ironie… Vždycky jsem tě chtěl vidět mrtvou, Blasphemy.
Ha ha ha! Uklidňující krvavě čistá upřímnost! Pojďte chlapci! Vypadneme odsud.
Ha ha ha! Uklidňující krvavě čistá upřímnost! Pojďte chlapci! Vypadneme odsud.
Páchne to tady smrtí a to mě žene pryč.
Durham Red – The Scarlet Cantos je nepochybně skvěle vypracovaný kousek dovedně mixující akci, silné postavy, hlášky a krev v poháru z originální směsi klasiky a moderny, poháru nevšední grafické virtuozity. Ovšem pozor, už na první pohled je jasné, že tohle nebude pohár pro každého, protože i když se vám podaří dostat svoje rty přes okraj tohoto poháru, vroubeného špičatými výčnělky výtvarné avantgardy, bez zranění, musíte být ještě schopni strávit jeho obsah. A to až do dna, protože pokud vám jen jedna z jeho ingrediencí nic neříká, tak raději ani nepijte; po požití toho, co bez nich v poháru zbude, by vám totiž nakonec nemuselo zůstat nic jiného než bolení hlavy. Takže přátelé nezapomeňte, až do dna!!!
http://www.subhuman.net/cybergoth/bloodshrine/hub.html - Neoficiální stránky v pěkné grafické úpravě jen a jen o Durham. V současné době bohužel funguje jen sekce Illuminatus, . ale i tak nabízí kromě základních charakteristik a částí scénáře velké množství kvalitního obrazového materiálu: všechny možné malby Marka Harrisona zachycující Durham v různých možných polohách, oblečení i časových periodách jejího života; srovnání původních a otištěných verzí Šarlatových zpěvů, a hlavně pro všechny naše (i ne)kreslíře jistě zajímavé pohledy do Markovy kuchyně (nákresy a návrhy hlavních postav s detailními popisy jejich zbraní, oblečení a dalších znaků stejně jako počítačové modely různých částí staveb a zařízení či jen tužkou črtané nástiny jednotlivých scén; tedy ukázky toho jak se na Západě profesionálně připravují comicsy).
Příště: Touto recenzí se původně měla tato recenzní minisérie uzavřít. Nečekaně příznivý ohlas a zároveň snaha alespoň nějak se vám revanšovat za dvě původně neplánovaná přerušení nás ale nakonec přiměla naše původní plány poněkud pozměnit. A protože za tu dobu, co tu jsme s vámi, se nám přeci jen podařilo nějaké recenze z našich elegantně šišoidních hlav vytlouci a na naší zahrádce tak narostly některé kvalitní chuťovčičky, chceme vás tímto pozvat na další pokračování této série…Příště se podíváme na věc, kterou sice všichni znáte, ale pokud si o ní za týden nepřečtete, tak nikdy nezjistíte její úplný počátek. Takže kdo chce vědět, jak se od píky vypracovával nejznámější comicsový umrlec světa, kdo chce vědět, jaké byly jeho první sešity, ten ať se spolu s námi obrátí na jihoafrický apartheid jehož bílou zásluhou se k nám dostaly. Spawn.
Základní údaje:
Scénář: Dan Abnett
Kresba: Mark Harrison
Rok a měsíc originálního vydání: 1998, leden až duben (2000AD č. 1078 - 1083, 1085 – 1089), září (2000AD č. 1111)
Rok souborného vydání: 1999
Počet stran příběhu: 88
Počet stran celkem: 100
Původně vyšlo u: Egmont Fleetway, Ltd.
Cena: £10, 99 (liber)
Scénář: Dan Abnett
Kresba: Mark Harrison
Rok a měsíc originálního vydání: 1998, leden až duben (2000AD č. 1078 - 1083, 1085 – 1089), září (2000AD č. 1111)
Rok souborného vydání: 1999
Počet stran příběhu: 88
Počet stran celkem: 100
Původně vyšlo u: Egmont Fleetway, Ltd.
Cena: £10, 99 (liber)
