Je jich sedm a z počátku je spojuje spíše vzájemné nepřátelství než soudržnost potřebná ke splnění spasitelského úkolu. John Difool je obyčejným . detektivem třídy R ze Ciudad Rosa, jemuž k plné spokojenosti stačí láhev whisky, krabice drogy jménem SPV, cigareta a … jedna pěkně stavěná homeoděvka. A přece zrovna on je tím hlavním klíčem k záchraně celé Galaxie…
Deepo je Johnův pták. Tedy – něco mezi minipterodaktylem, husou a . papouškem – to především proto, že umí mluvit. Ve skutečnosti to je ale racek a na rozdíl od Difoola dokonce rozumně uvažuje. Právě u něj se poprvé projevil Incal, proměnná forma absolutního dobra.
Averze mezi detektivem a mužem s vlčí hlavou, řečeným Kill, začala. ve chvíli, kdy mu John Difool prostřelil ucho. Že to bylo za poněkud, ehm, zvláštních okolností, je věc druhá. Avšak k dobru je třeba našemu nešťastníkovi přičíst slíbenou odměnu 50 cublarů za ochranu jakési děvy jménem Nimbea super quinq. A že se při tom zrovna nachomýtnul sexomilný vlkohlav…
Kill je zároveň sloužícím královny Amoku Tanatah, urostlé a . přísné vládkyně podzemní říše. Jejím největším přáním je lapit Johna Difoola. Raději živého než mrtvého.
Proto se na scéně objevuje – Metabaron. Legendární bojovník, který . jich prý zabil sedm jednou ranou, již deset let žijící v ústraní ve svém metabunkru. Co ho přimělo pomoci Tanatah? Může to být jediná věc…
Solune, Metabaronův syn, se totiž nachází v zajetí tvrdé královny. Před dravými a hladovými murénami ho chrání pouze skořápka speciální buňky a . tak je jasné, že otec pro záchranu udělá vše….
Jediným, kdo – zdá se – stojí na Johnově straně, je krásná a spanilá Animah, královna psychokrys, sestra Tanatah a pravá matka Soluna, skrývající však mnohem více tajemství, než je na první pohled . patrné…
Deepo je Johnův pták. Tedy – něco mezi minipterodaktylem, husou a . papouškem – to především proto, že umí mluvit. Ve skutečnosti to je ale racek a na rozdíl od Difoola dokonce rozumně uvažuje. Právě u něj se poprvé projevil Incal, proměnná forma absolutního dobra.
Averze mezi detektivem a mužem s vlčí hlavou, řečeným Kill, začala. ve chvíli, kdy mu John Difool prostřelil ucho. Že to bylo za poněkud, ehm, zvláštních okolností, je věc druhá. Avšak k dobru je třeba našemu nešťastníkovi přičíst slíbenou odměnu 50 cublarů za ochranu jakési děvy jménem Nimbea super quinq. A že se při tom zrovna nachomýtnul sexomilný vlkohlav…
Kill je zároveň sloužícím královny Amoku Tanatah, urostlé a . přísné vládkyně podzemní říše. Jejím největším přáním je lapit Johna Difoola. Raději živého než mrtvého.
Proto se na scéně objevuje – Metabaron. Legendární bojovník, který . jich prý zabil sedm jednou ranou, již deset let žijící v ústraní ve svém metabunkru. Co ho přimělo pomoci Tanatah? Může to být jediná věc…
Solune, Metabaronův syn, se totiž nachází v zajetí tvrdé královny. Před dravými a hladovými murénami ho chrání pouze skořápka speciální buňky a . tak je jasné, že otec pro záchranu udělá vše….
Jediným, kdo – zdá se – stojí na Johnově straně, je krásná a spanilá Animah, královna psychokrys, sestra Tanatah a pravá matka Soluna, skrývající však mnohem více tajemství, než je na první pohled . patrné…
Takto je rozehrána dějová linka série Incal autorské dvojice Alexandro Jodorowsky – Moebius (vlastním jménem Jean Giraud), která začala vycházet v roce 1981 pod názvem Une aventure de John Difool (Dobrodružství Johna Difoola) v nakladatelství Les Humanoides associés. Postupně vyšlo šest částí:
1. L´incal noir (Incal tma, jako album v roce 1981, před tím vycházelo od roku 1980 na pokračování v magazínu Metal Hurlant)
2. L´incal lumiere (Incal světlo, 1982)
3. Ce qui est en bas (To co je dole, 1983)
4. Ce qui est en haut (To co je nahoře, 1985)
5. La cinquieme essence – I. Galaxie qui songe (Pátá esence - Zasněná galaxie, 1988)
6. La cinquieme essence – II. Le monde Difool (Pátá esence - Svět Difool, 1988)
Roku 1993 se pak ve Francii objevilo souhrnné vydání všech šesti dílů a celkový náklad celé série ve světě dosáhl půl druhého milionu výtisků. Mimo to existuje několik samostatných sérií, rozvíjejících osudy hlavních postav z Incala: Avant l´Incal (Před Incalem, scénář Jodorowsky, kresba Zoran Janjetov, šest dílů 1988-1995), Apres l´Incal (Po Incalu, scénář Jodorowsky, kresba Moebius a Fred Beltran) La caste des Metabarons (Kasta Metabaronů, scénář Jodorowsky, kresba Juan Gimenez, vychází od roku 1992, plánováno osm dílů), Technoperes (Technokněží, scénář Jodorowsky, kresba Janjetov a Beltran, doposud vyšly tři díly) a Megalex (scénář Jodorowsky, kresba Beltran, zatím se objevil jeden díl).
1. L´incal noir (Incal tma, jako album v roce 1981, před tím vycházelo od roku 1980 na pokračování v magazínu Metal Hurlant)
2. L´incal lumiere (Incal světlo, 1982)
3. Ce qui est en bas (To co je dole, 1983)
4. Ce qui est en haut (To co je nahoře, 1985)
5. La cinquieme essence – I. Galaxie qui songe (Pátá esence - Zasněná galaxie, 1988)
6. La cinquieme essence – II. Le monde Difool (Pátá esence - Svět Difool, 1988)
Roku 1993 se pak ve Francii objevilo souhrnné vydání všech šesti dílů a celkový náklad celé série ve světě dosáhl půl druhého milionu výtisků. Mimo to existuje několik samostatných sérií, rozvíjejících osudy hlavních postav z Incala: Avant l´Incal (Před Incalem, scénář Jodorowsky, kresba Zoran Janjetov, šest dílů 1988-1995), Apres l´Incal (Po Incalu, scénář Jodorowsky, kresba Moebius a Fred Beltran) La caste des Metabarons (Kasta Metabaronů, scénář Jodorowsky, kresba Juan Gimenez, vychází od roku 1992, plánováno osm dílů), Technoperes (Technokněží, scénář Jodorowsky, kresba Janjetov a Beltran, doposud vyšly tři díly) a Megalex (scénář Jodorowsky, kresba Beltran, zatím se objevil jeden díl).
. . .
. . .
. . .
. . .
Moebius je považován za největšího evropského komiksového kreslíře. A Incal zase za mezník ve vývoji žánru. Pokud se střetávají takové superlativy v jedné sérii, čtenář právem očekává něco výjimečného, nářez, prostě bombu. Jenže, jak . známo, efektivnost pumy je hodnocena dle její ničivé síly, tedy následků, a nikoliv pouhého vzhledu. Podobně také Incal je po kresebné i scénáristické stránce důležitější spíše svým celkovým vlivem a podněty, nežli okamžitým dojmem.
Moebius je zde typickým Moebiem, takovým, jaký se vyprofiloval v polovině 70. let při působení v časopise Metal Hurlant (spoluzakládal ho v roce 1975), a takový, jaký je znám ze svých dalších vrcholných děl Arzach (1976) a Monde d´Edena (1989). Předvádí něco úplně jiného, než ve své nejobsáhlejší sérii, westernu Blueberry, na které začal pod jménem Jean Giraud pracovat v 60. letech a která nese silnou pečeť právě 60. let. V Incalovi, především v jeho prvních třech dílech, hledal zřejmě inspiraci i Kája Saudek. Jednotlivé stránky jsou tu hodně sevřené, obrázky spíše malé a nadupané: časté hromadné scény pak mohou vyznívat . trochu nepřehledně. To na druhou stranu vyvažuje hutná barevnost, oba koloristé (Yves Chaland a Isabelle Beaumeney-Joannet) vsadili na jasné a zářivé barvy dodávající na plastičnosti a určité klasické jedovaté jásavosti, známé např. ze sci-fi filmů 50. let. Typické je také používaní šrafování, jak u postav nebo předmětů a stínů, ale i světelných efektů –To se však postupně vytrácí a ve třetím díle ho již prakticky nenajdeme. Tu se mění i charakter Moebiovy kresby. Její realismus sice zůstává, ale radikálně se zvětšují jednotlivé obrázky - stále častější jsou ty na celou stránku/celostránkové. Také to už v podstatě nejsou pravidelné, vedle sebe naskládané čtverce, nýbrž nejrůznější formace všech tvarů a velikostí: v tehdejší době v evropském komiksu v takové šíři obrázky až ke krajům stránek nenajdeme. Snad pro jejich zvýraznění volil vydavatel od čtvrtého dílu větší formát alb (23 x 32 cm oproti původním 21 x 29 cm). Na druhou stranu není možné nevšimnout si silného zjednodušování kresby a ubírání počtu tahů, což ji notně prosvětluje a vyjasňuje. V pátém díle se ovšem ono zjednodušování místy . zvrhává v totální úprk – řečeno s velkou dávkou slušnosti vůči Mistrovi. V šestce je to již bez obalu přiznávané odfláknutí. Jakoby Moebia práce na Incalovi ke konci asi příliš nebavila a těšil se na poslední tah štětcem….
Moebius je zde typickým Moebiem, takovým, jaký se vyprofiloval v polovině 70. let při působení v časopise Metal Hurlant (spoluzakládal ho v roce 1975), a takový, jaký je znám ze svých dalších vrcholných děl Arzach (1976) a Monde d´Edena (1989). Předvádí něco úplně jiného, než ve své nejobsáhlejší sérii, westernu Blueberry, na které začal pod jménem Jean Giraud pracovat v 60. letech a která nese silnou pečeť právě 60. let. V Incalovi, především v jeho prvních třech dílech, hledal zřejmě inspiraci i Kája Saudek. Jednotlivé stránky jsou tu hodně sevřené, obrázky spíše malé a nadupané: časté hromadné scény pak mohou vyznívat . trochu nepřehledně. To na druhou stranu vyvažuje hutná barevnost, oba koloristé (Yves Chaland a Isabelle Beaumeney-Joannet) vsadili na jasné a zářivé barvy dodávající na plastičnosti a určité klasické jedovaté jásavosti, známé např. ze sci-fi filmů 50. let. Typické je také používaní šrafování, jak u postav nebo předmětů a stínů, ale i světelných efektů –To se však postupně vytrácí a ve třetím díle ho již prakticky nenajdeme. Tu se mění i charakter Moebiovy kresby. Její realismus sice zůstává, ale radikálně se zvětšují jednotlivé obrázky - stále častější jsou ty na celou stránku/celostránkové. Také to už v podstatě nejsou pravidelné, vedle sebe naskládané čtverce, nýbrž nejrůznější formace všech tvarů a velikostí: v tehdejší době v evropském komiksu v takové šíři obrázky až ke krajům stránek nenajdeme. Snad pro jejich zvýraznění volil vydavatel od čtvrtého dílu větší formát alb (23 x 32 cm oproti původním 21 x 29 cm). Na druhou stranu není možné nevšimnout si silného zjednodušování kresby a ubírání počtu tahů, což ji notně prosvětluje a vyjasňuje. V pátém díle se ovšem ono zjednodušování místy . zvrhává v totální úprk – řečeno s velkou dávkou slušnosti vůči Mistrovi. V šestce je to již bez obalu přiznávané odfláknutí. Jakoby Moebia práce na Incalovi ke konci asi příliš nebavila a těšil se na poslední tah štětcem….
Série vyšla ve Francii, avšak ve skutečnosti je složení tvůrčího týmu internacionální. Vedle Francouze Moebia (a např. Jugoslávce Janjetova) se totiž pod něj scénáristicky podepsal Chilan Alexandro Jodorowsky (1929), který byl a je hnacím motorem tvorby celé série i jednotlivých podsérií. Je to jeden z jeho prvních scénářů, teprve pak následují Alef Thau (1982) či již zmiňovaní Metabaroni (1992).
V zásadě nic převratného nenabízí – především umně mísí různé styly, motivy a odkazy a znovuobjevuje pro komiksovou Evropu žánr ryzího sci-fi. Setkáme se s typickou partou zachraňující nejen „pouze“ svět, jak to v takových fantasy bývá zvykem, nýbrž celou galaxii před Temnotou. Jediným rozdílem je, že hlavní hrdina, John Difool, je spíše strašpytel, než udatný rek. A takový hrdina, se kterým se čtenář může jen velmi těžko ztotožnit, není v žánru sci-fi a fantasy pořádným hrdinou… Jinak tu však jsou všechny typické persony, které by takový opus měl obsahovat: dvojjediná bytost symbolizující dobro a zlo (zde světlo a temnotu), zlí a podlí technokraté toužící ovládnout svět, starci-mystikové, nepřátelská avšak zahnívající civilizace, průvodce a přítel hlavního hrdiny – mluvící pták, bojovník-zabiják s dobrým srdcem, vládkyně podzemí…
Co ale skřípe, je celkové tempo vyprávění: jednotlivé sekvence jsou skvělé, nabité akcí, ovšem dohromady to vypadá, jako by se děj jen uměle natahoval.
V zásadě nic převratného nenabízí – především umně mísí různé styly, motivy a odkazy a znovuobjevuje pro komiksovou Evropu žánr ryzího sci-fi. Setkáme se s typickou partou zachraňující nejen „pouze“ svět, jak to v takových fantasy bývá zvykem, nýbrž celou galaxii před Temnotou. Jediným rozdílem je, že hlavní hrdina, John Difool, je spíše strašpytel, než udatný rek. A takový hrdina, se kterým se čtenář může jen velmi těžko ztotožnit, není v žánru sci-fi a fantasy pořádným hrdinou… Jinak tu však jsou všechny typické persony, které by takový opus měl obsahovat: dvojjediná bytost symbolizující dobro a zlo (zde světlo a temnotu), zlí a podlí technokraté toužící ovládnout svět, starci-mystikové, nepřátelská avšak zahnívající civilizace, průvodce a přítel hlavního hrdiny – mluvící pták, bojovník-zabiják s dobrým srdcem, vládkyně podzemí…
Co ale skřípe, je celkové tempo vyprávění: jednotlivé sekvence jsou skvělé, nabité akcí, ovšem dohromady to vypadá, jako by se děj jen uměle natahoval.
Incal je jistě klasikou evropského sci-fi komiksu a stojí za to si ho přečíst. Ale je to tak, jak to u klasik stvořených velkými jmény někdy bývá: určitá až mátožná úcta je po přečtení vystřídána vystřízlivěním a lehkým zklamáním. Nejinak je tomu i u Incala. Kritici si možná mnou ruce nadšením, ale běžný čtenář je trochu zmaten a zklamán.
Příště: Jsou díla, jež musí pro uznání kritikou a pochopení širokou veřejností dlouho zrát, jiná se do dějin nesmazatelně zapíší ihned. Takovým případem je i Rabatého tetralogie podle Tolstého románu Ibicus, která bude tématem našeho dalšího pátečního profilu.
Základní údaje
Scénář: Alexandro Jodorowsky
Kresba: Moebius
Coloring: Yves Chaland, Isabelle Beaumeney-Joannet, Zoran Janjetov
Vydavatel: Humanoides associés
Rok vydání: 1981 - 1988
Počet stran: 290
Formát: 21 x 29 cm (alba 1 – 3) a 23 x 32 cm (alba 4 – 6)
Scénář: Alexandro Jodorowsky
Kresba: Moebius
Coloring: Yves Chaland, Isabelle Beaumeney-Joannet, Zoran Janjetov
Vydavatel: Humanoides associés
Rok vydání: 1981 - 1988
Počet stran: 290
Formát: 21 x 29 cm (alba 1 – 3) a 23 x 32 cm (alba 4 – 6)
