Ve . Dvacátém století pro mladé se Tintin poprvé objevil 10. ledna 1929. První cesta neohroženého reportéra vedla do Sovětského svazu a vyznačovala se neustálými konflikty s bolševickou totalitní mocí. Hergé kreslil každý týden dva panely, řetězil jeden gag za druhým a jednu katastrofu za druhou, aniž by sám dobře věděl, kam celé vyprávění povede. Ani ve snu jej nenapadlo, jaká budoucnost čeká jeho hrdinu.
O rok později, 23. ledna 1930, vznikly další dvě Hergého postavy: Quick a Flupke. Tito dva nesnesitelní bruselští uličníci řádili na stránkách Dvacátého století pro mladé až do konce třicátých let. V květnu téhož roku 1930 skončilo dobrodružství Tintina v zemi sovětů (Tintin au pays des soviets). Teprve . v této chvíli si Hergé uvědomil, jak je jeho postava populární a rozhodl se proto v jejích dobrodružstvích pokračovat. Abbého Walleze totiž napadlo, že by mohli zinscenovat Tintinův návrat z Ruska do vlasti. V určený den vystoupil Hergé s chlapcem, který představoval Tintina, z vlaku na bruselském nádraží. K Hergého překvapení je očekával obrovský dav mládeže a další zástupy oba doprovázely až do redakce deníku.
Po návratu ze země sovětů chtěl Hergé poslat Tintina do Ameriky. Jenže abbé Wallez nesouhlasil. Přál si, aby Tintin odcestoval do Konga, a připomenul tak belgické kolonizační úspěchy. Hergé se s pramalým nadšením podrobil; 9. července 1931 se Tintin vrátil z Afriky (Tintin au Congo) stejně triumfálně jako o rok předtím z Ruska.
Roku 1932 mohl konečně Hergé poslat svého hrdinu do Ameriky a popularita komiksu ještě stoupla. Toho využilo nakladatelství Casterman a pustilo se do distribuce tintinovských alb. Následoval příběh Faraonovy doutníky (Cigares du Pharaon), ve kterém Tintin prožívá nejenom neuvěřitelná dobrodružství, ale řeší i takřka detektivní záhadu.
O rok později, 23. ledna 1930, vznikly další dvě Hergého postavy: Quick a Flupke. Tito dva nesnesitelní bruselští uličníci řádili na stránkách Dvacátého století pro mladé až do konce třicátých let. V květnu téhož roku 1930 skončilo dobrodružství Tintina v zemi sovětů (Tintin au pays des soviets). Teprve . v této chvíli si Hergé uvědomil, jak je jeho postava populární a rozhodl se proto v jejích dobrodružstvích pokračovat. Abbého Walleze totiž napadlo, že by mohli zinscenovat Tintinův návrat z Ruska do vlasti. V určený den vystoupil Hergé s chlapcem, který představoval Tintina, z vlaku na bruselském nádraží. K Hergého překvapení je očekával obrovský dav mládeže a další zástupy oba doprovázely až do redakce deníku.
Po návratu ze země sovětů chtěl Hergé poslat Tintina do Ameriky. Jenže abbé Wallez nesouhlasil. Přál si, aby Tintin odcestoval do Konga, a připomenul tak belgické kolonizační úspěchy. Hergé se s pramalým nadšením podrobil; 9. července 1931 se Tintin vrátil z Afriky (Tintin au Congo) stejně triumfálně jako o rok předtím z Ruska.
Roku 1932 mohl konečně Hergé poslat svého hrdinu do Ameriky a popularita komiksu ještě stoupla. Toho využilo nakladatelství Casterman a pustilo se do distribuce tintinovských alb. Následoval příběh Faraonovy doutníky (Cigares du Pharaon), ve kterém Tintin prožívá nejenom neuvěřitelná dobrodružství, ale řeší i takřka detektivní záhadu.
Pro následující dobrodružství se Hergé rozhodl, že svého hrdinu vyšle do Číny. Když oznámil v tisku toto své rozhodnutí, dostal dopis od abbého Gosseta, duchovního správce komunity čínských studentů, kteří tenkrát studovali na univerzitě v Lovani. Abbé Hergého vyzýval, aby pečlivě vážil všechno, co v připravovaném komiksu sdělí o Číně, a doporučil mu, aby si pro svůj příběh opatřil co nejvíce dokladů. Aby Hergé získal co nejvíce autentických poznatků o Číně, seznámil jej abbé Gosset s mladým Číňanem, který se jmenoval Chang Chongren a který studoval na bruselské Akademii krásných umění. Oba mladíci se brzy spřátelili, vedli spolu dlouhé rozhovory o Číně a o tamní politické situaci. Chlapec jménem Čang se pak vedle Tintina stal druhou hlavní postavou dalšího úspěšného komiksu Modrý lotos (Lotus bleu).
Práce na Modrém lotosu znamenala určitý zvrat v Hergého tvorbě. Tvorba kreslených seriálů přestala být pro Hergého nezávaznou hříčkou, řetězením okamžitých nápadů v přibližně nastíněném prostředí, ale tvorbou pečlivě promyšlených a přesně situovaných vyprávění, realizovaných čím dál propracovanějšími grafickými prostředky. Tento přístup se čím dál tím zřetelněji projevuje i v dalších Tintinových dobrodružstvích: v příbězích Zlomené ucho (Oreille cassée) z roku 1937, Černý ostrov (Ile noire) z roku 1938 a Ottokarovo žezlo (Sceptre d’Ottokar) z roku 1939.
Práce na Modrém lotosu znamenala určitý zvrat v Hergého tvorbě. Tvorba kreslených seriálů přestala být pro Hergého nezávaznou hříčkou, řetězením okamžitých nápadů v přibližně nastíněném prostředí, ale tvorbou pečlivě promyšlených a přesně situovaných vyprávění, realizovaných čím dál propracovanějšími grafickými prostředky. Tento přístup se čím dál tím zřetelněji projevuje i v dalších Tintinových dobrodružstvích: v příbězích Zlomené ucho (Oreille cassée) z roku 1937, Černý ostrov (Ile noire) z roku 1938 a Ottokarovo žezlo (Sceptre d’Ottokar) z roku 1939.
Kromě . práce na těchto kreslených seriálech Hergé v té době vymýšlel takřka každý týden neuvěřitelné rošťárny Quicka a Flupkeho. V roce 1936 se k dosud publikovaným sériím připojila Dobrodružství Jo, Zetty a Jocka (Aventures de Jo, Zette et Jocko). Na rozdíl od obou předchozích kreslených seriálů, tento komiks se zrodil na objednávku. Vedení časopisu Chrabrá srdce (Coeurs vaillants), který také přetiskoval Tintinova dobrodružství, se totiž obávalo, že postava Tintina, který nemá rodinu ani pevné zaměstnání, není zrovna ideálním vzorem pro jejich mladé čtenáře, a navrhlo Hergému, ať vytvoří nové hrdiny, kteří by reprezentovali model tradiční rodiny. Hergé pro tuto sérii nakreslil dva dlouhé příběhy: Paprsek tajemství (Rayon du mystère) a Stratonef H 22.
Kromě těchto činností kreslil Hergé v té době titulní listy přílohy Dvacáté století pro mladé a věnoval se běžné redakční práci.
Kromě těchto činností kreslil Hergé v té době titulní listy přílohy Dvacáté století pro mladé a věnoval se běžné redakční práci.
Příště: Válečná léta
(Volně podle článku Benoita Peeterse, který vyšel v dubnu roku 1983 ve zvláštním čísle časopisu A Suivre)
