. Přinejmenším to lze říci o Hugo Prattovi, gigantovi, který se tyčil ve světě komiksu od poloviny minulého století, aby vyrostl do plné výšky v 70. a 80. letech.
Rodák z Rimini strávil jako dítě světoběžníků dětství v Etiopii, kde zažil italský vpád. Poprvé se tehdy v duchu octl na straně slabších, kteří bránili Habeš s luky a oštěpy. V 40. letech přesídlil s rodiči zpět do Benátek a čekal zde na konec druhé světové války, po němž pak společně s přáteli zaplavil trh komiksy amerického střihu, inspirovanými romány Jacka Londona, Josepha Conrada, Hermana Melvilla a Roberta Louise Stevensona. Duchovním otcem se mu stal Milton Caniff (1907-88), "Rembrandt amerického komiksu".
Žánru se ale příliš nedařilo, a tak Pratt odešel na začátku kariéry v roce 1950 do Brazílie, kde vytvořil postavy Seržanta Kirka, Ernieho Pikea, Anny z džungle (podle své druhé ženy) a další. Oklikou přes Británii pak putoval zpět k italské rodné hroudě, kde v roce 1967 napsal pro nový magazín příběh Balada ze slaných moří. Jako epizodická postava se v nich mihl námořník, z něhož později vznikl jeho archetypální a nejpopulárnější hrdina, kapitán Corto Maltese. Nemusíme zdůrazňovat, jak moc se - snad s výjimkou data narození - životopisy obou hrdinů podobají…
. Corto je vykořeněný mladík, odcizený domovu, jeho stabilitě i nudě, od níž ostatně žije vzdálen tisíce kilometrů. Jeho vlastí je exotický svět, který ovšem nemá nic společné s obálkami National Geographic. Nic v něm není převzaté ani vypůjčené, vše je autentické a podivné, dokonce autorův smysl pro humor, který odráží jeho neobvyklou životní zkušenost. Ani postavy příběhů nejsou vysloveně dobré či špatné. Corto je existencialista, bloudící Sibiří, Benátkami, Irskem i Argentinou. Pomáhá utlačeným Irům proti Britům, Rusům proti carovi. Zaplétá se s tajnými spolky, svobodnými zednáři i hledači pokladů. Chce objevit mýtické Eldorádo, osobně se seznamuje s historickými postavami, např. Rasputinem, a poblíž Ossianova hrobu se dokonce setká s kouzelníkem Merlinem. Díky autorově propustné hranici mezi světem fantazie a reality zná i hrdiny Shakespearova Snu noci svatojánské.
"Nechci žít ze vzpomínek druhých... smlouva, uzavřená při mém zrození, o tom mlčí," říká Corto v albu The Celts z roku 1971. "Život bez dobrodružství a fantazie je tragédie," poznamenává na Sibiři tři léta poté.
Vedle Corta vytvořil Pratt i nezávislé komiksy, např. Jezuita Joe (1978-84) a Cato Zulu (1984), a psal scénáře pro svého přítele Milo Manaru. Posledním vydaným dílem je Morgan, příběh britské agentky v Jugoslávii obsazené wehrmachtem, která má úkol zabít krásnou ženu - rozkaz, jaký by Corto nikdy nesplnil. Kapitán je však tou dobou již mrtvý - ztratil se ve zmatcích španělské občanské války a vymezil tak pomyslný konec éry hrdinů, po níž následuje jen věk průmyslového zabíjení a nudného cestování, smrsklého na délku letu a kvalitu cateringu.
Dvanáct minut posledního romantika
. Něco málo však přeci jen zbylo. Vzpomínka na jiného hrdinu, francouzského šlechtice, který se jako první z rodiny živil vlastníma rukama, Antoine de Saint-Exupéryho. Právě jemu věnoval Pratt komiks, nad jehož stránkami z něj vyprchával vlastní život. Osmdesátistránkové album vyšlo u Castermana v dubnu 1995, nedlouho předtím, než se kreslíř 20. srpna 1995 na klinice Pully u Lausanne odebral za svými hrdiny.
Pro umírajícího má cenu každá minuta, a tak děj komiksu pokrývá velmi krátký časový úsek: pouhých dvanáct osudových minut, od 11.54 do 12.06 v pondělí 31. července. Na začátku děje čtyřiačtyřicetiletý Exupéry na palubě svého průzkumného a tudíž nevyzbrojeného Lightningu P38 vstupuje do vzdušného prostoru okupované Francie, aby si zameditoval, jak daleko to má k manželce, kterou opustil, či matce, kterou miluje. Na rozjímání ale není čas - je napaden dvěma Focke-Wulfy 190, které zachytily rádiové spojení jeho stroje se základnou v Bastii. Dějová linka je prostá a úsporná - během vzdušné honičky a ještě před ní se mu (přesně ve snovém stylu Corta Maltese) před očima míhají Malý princ a piloti-přátelé Mermoz, Louise de Vilmorin a Guillaumet, kteří shodně našli smrt v troskách svých strojů. Jsou zde i beduíni z Citadely, vzpomínky na Manhattan, Španělsko roku 1936 (kde zmizel Corto!) a osudová manželka Consuela.
. Střih mezi realitou a fikcí vyřešil kolorista černobílé Prattovy kresby ve stylu Soderberghova filmu Traffic - nadvláda gangů. Skutečnost je chladně šedomodrá, vzpomínka rozžhaveně pískově okrová. Jedinou spojnici představují bubliny, takže beduín v pouštní scéně náhle chraptivě zaskřehotá: "Tady základna v Bastii, Exupéry, ozvěte se!" anebo "RATATATATATA". Exupéry se ale úmyslně neozývá a raději se snaží vše si doříct se svými nejdražšími. Stihne všechny. (Co nedopověděl, doplnil v obsáhlém úvodu Frédéric D'Agay, jinak je ale bilance přesvědčivá.) Exupéry už nedoufá v zázrak z 23. června, kdy se mu v podobné situaci podařilo odvážným manévrem po křídle zmizet. Skopčáci mezitím na sebe pokřikují, že tentokrát jim průzkumný letoun neunikne… a mají pravdu.
A co kreslíř?
Bojoval se smrtí, a tak buďme shovívaví. Chvílemi mu nejde linka, plýtvá místem a obrázky plní jen zkratkovými náčrty, ale chvílemi je to zase on - přesný, úsporný i originální. Horečný sen se mísí s fantazií stále víc a Exupéryho vzpomínka na padlou kamarádku z španělských interbrigád dává tušit, že vlastní smrt je už blízko.
. Kresebně nejslabší je manželka Consuela - Pratt možná neměl po ruce dobové snímky, a tak si podobu drobné, černě oděné orlí Jihoameričanky od základu vymyslel. Výsledná postava připomíná spíše Italku z 50. let, tedy Prattova mládí. Kdoví, kdo to doopravdy je...
Není jasné, proč se Pratt loučil Exupéryho příběhem a ne třeba odhalením Cortova konce. Ostatně neodhalil nám ani tajemný konec St-Ex (jak spisovateli přezdívali kamarádi). Natolik jej do poslední chvíle lákalo tajemno, že i letcovu smrt obestřel záhadou. Hořící stroj mizí za obzorem a v poslední bublině na stránce, kde už není nic než letoun a vzduch, se objevuje pouze text: …smrt, to je…
V nejhlubší úctě k člověku i tvůrci Hugo Prattovi můžeme říci, že on sám nalezl smrt v troskách svého komiksu.
