Vrána je fenomén, Vrána je kult, Vrána je moderní městský mýtus o lásce, životě, smrti a pomstě, zasazený do pochmurných neogotických kulis. Vrána je rockový comics a taky obrovský byznys, je to niterná umělecká zpověď i černý kůň všech marketingových strategií; prosadila se, i když za ní nestál žádný mediální gigant. Je předmětem uctívání zástupů zarytých fanoušků, i realitou, co se zvrhla do umění; je silná už jen pohnutou historií svého zrodu, pramenící z osobní tragédie. Co je tedy ta Vrána vlastně zač? Je to jeden jediný comics. Nevěříte? Nahlédněte tedy pod pokličku této legendy. Jiné cesty k pochopení totiž není.
„Lásko, bože, lásko, kde ťa trollé berú, na horách nerosteš...“ S písní na rtech a kyjem v ruce vstupuje na naši scénu – paprlapá! – udatný Tetraam, největší z trollích válečníků a spasitel svého lidu, pro něhož jsou lidské lebky co kokosové ořechy – jenjen čekají k rozloupnutí. A za ním Waha, jeho neméně statečná rusovlasá adoptivní dcerka: „Byla jedna trollka malá, v pralese jak-jak-jak živa nebylá…“
Začíná to celkem nevinně. Inženýr Barnier provádí poslední úpravy na přibližovadle (v originálu „câbleur“) nejnovější, vpravdě revoluční koncepce. Zbývá jen ozářit stroj proudem chromočástic s dvojí polarizací. Zde je ale kámen úrazu. Částice vstupují do rezonance se zaměřovacím čidlem a krásné přibližovadlo bere za své! Dvě první stránky představují grafickou hříčku, mystifikaci, kterou Moebius nakreslil pro své potěšení někdy v polovině sedmdesátých let dvacátého století, načež ji založil do zásuvky a zapomněl na ni. Jenže Jean-Pierre Dionnet, v té době šéfredaktor časopisu Métal Hurlant, měl ve zvyku Moebia navštěvovat a přehrabovat se mu v zásuvkách…
Roy Lichtenstein je malířem, který své životní dílo vystavěl na comics, stal se velmi úspěšným a ceny jeho obrazů jsou závratné. Zdaleka u něho nešlo o nějaký náhlý objev.
Autor dokazující, že kvalitní výtvarné vzdělání je jednou z mála cest k dobře vizuálně zpracovanému comicsu. Tvůrce, který sám sebe ani nepovažuje za comicsového kreslíře a přece mu zde nevěnovat prostor by bylo nespolečenské. Výtvarník, těžící z roků studia, černého humoru a béčkových horrorů. Člověk, pro nějž je současnost a dnešní lidstvo jen předstupněm a skládkou součástek pro biomechanické parazity budoucnosti. Jeden z mála, kteří ve své tvorbě soustavně užívají Photoshop, a přitom to na nich není prakticky poznat. Adolf Lachman, návštěvník odjinud…
Je tu léto a to je to nejlepší období pro sladké nicnedělání. Nebo pro nakreslení komiksu! Či ještě lépe – pro jeho zakoupení!! Ne – takhle zvrhlí zase nejsme a k nepříjemnostem a lumpárnám vás navádět nebudeme. Protože je červen, tak je přeci naprosto logické, že budeme soutěžit. O zmrzlinu…
Když jsem před časem šmátl po úvodních třech albech série Garulfo, nevěděl jsem, proč tak dělám. Ničím zvláštním mě totiž na první pohled nezaujala a tak snad jen mé hluboké podvědomí tuší, jakoupak nevyzpytatelnou marketingovou strategií mě někdy v minulosti šéfové Delcourtu nakazili. Po jejich přečtení jsem však musel radikálně změnit názor. Série Garulfo stojí za to, a co teprve napsat o ní pár řádků a předhodit je nenasytným komiksovým lvům!! No není to kvakoidní?
Vezměte nůžky a kus papíru. Vystřihněte z něj proužek o šířce asi 1,5 cm a o délce zhruba 20 cm. Jeden konec proužku otočte a přilepte ke druhému konci. Dostanete tzv. Möbiovu pásku, tj. topologickou plochu, která má jen jednu stranu, přestože se na první pohled zdá, že tyto strany jsou dvě. Tuto plochu objevil německý matematik a astronom August Ferdinand Möbius v první polovině 19. století při studiu geometrických vlastností mnohostěnů. Také francouzský komiksový autor Jean Giraud (1938) je pouze jeden, přestože by se na první pohled zdálo, že jde o dva rozdílné umělce…
Bejt v Japonsku školačkou bych nechtěl. Kromě opruzu s učiteli má totiž každá japonská škola ještě suterén, a tam vždycky nějaká ta chapadla, dychtící rozšířit takové školačce její sexuální obzory. A když už (nedejbože) není suterén, tak se stejně alespoň obden objeví nějaký špatně vyventilovaný grázl, skupina grázlů, démon, skupina démonů, chapadlovitá kytka, skupina… atd. atd. atd. Ale najdou se i příjemnější věci: trapasy se spolužáky, trapasy se spolužáky a líbáním, trapasy se spolužáky a, hmm, romantikou??? Pravdou je, že Japonci dokáží být romantičtí i při tvrdém pornu. A to je jen jeden z rozporů, kterými může být v erotické manze nepřipravený Evropan poněkud šokován. Takže… co je to vlastně hentai?
Havraní vlasy, lepá postava, kolísající v proporcích dle vkusu různých výtvarníků, zato setrvale „zahalená“ dvěma co nejužšími proužky látky; smyslně rudé rty, bezmezná výkonnost a neodpouštějící pomsta, skrytá v neúnavných pažích, mnoha zásobnících a dvojici slonovinových špičáků – to je Vampirella.
ZDRAVSTVUJTE TOVARIŠČI, AŤ ŽIJE SOVÉTSKÝ SVAZ a proletáři všech zemí, a ať žijí také dobří a řádně prověření čtenáři komikových příběhů, kteří vědí,že jedině příběhy o pracovitých komsomolcích, o naší komunistické straně a o míru na celém světě (pod rudou vlajkou) jsou ty pravé „STORY“, které nás můžou zcela naplnit uspokojením a blahem… Já, jakožto předseda komiksového předsednictva při ÚV a vůbec oddaný soudruh, Vám sděluji, že třetí díl VLADA s velice provokativní podnázvem „Rudá zóna“ není pro naší vlast absolutně přijatelný, ba právě naopak, a tímto jej dávám, zcela logicky, na seznam zakázaných a pobuřujících knih…
Proč ten ruský úvod? Dozvítě se v recensích prvního a druhého dílu série.
Některé otázky, týkající se vnímání comics a vnímání vůbec, zásadně přehodnotil také pop-art, podnět k jedné z nejradikálnějších změn ve způsobu tvůrčího myšlení 20. století, zaměřující svou pozornost především na masovou kulturu a komerční umění. O jeho vznik se přičinily dost výrazně také samy kreslené seriály.
Nejsme všichni stejní, mnozí v sobě dokonce spojujeme dosti odlišné věci. Jiří Zimčík je právě takový. V jeho tvorbě se zcela přirozeně odráží jak „necomicsové“ styly (kubismus), tak klasika mainstreamového comicsu amerického „stříbrného věku“. Pod pokličkou formy se ale zároveň skrývá zcela osobitý přístup ke scénářům, spočívajícím ve spojení často velmi neobvyklých prostředí s poetikou všedních pomalu plynoucích dnů co nenudí, ale skrývají jak jiný pohled na svět, tak stará klasická dobrodružství. Nevěříte? Sledujte…
Když už jsme u toho Van Hamma. Toho, který to loni Mot. Toho, kdož má na svědomí Thorgala, Třináctku, Šinkla a mnohé další. Toho, jemuž i u nás (!!) už pár pěkných titulů vyšlo. No tak co to teď zkusit s dalším z řady jeho kultovních hrdinů, Largo Winchem (pozn. 1)? Konkrétně s dvojící na sebe přímo navazujících alb 9 – Voir Venise… (Vidět Benátky…) a 10 - … et mourir (… a zemřít).
Jediný dochovaný antický román Lucia Apuleia Proměny z poloviny 2. století sice obsahuje perly jako mýtus o lásce Eróta a Psýché, první verzi pohádky o Popelce či popis mystérií bohyně Isis, avšak arcimistr erotické kresby Milo Manara (58) pro komiksovou adaptaci vyzobnul pouze ukryté pornodetaily...
Svět se točí pořád rychleji a přibližuje nám dříve nedosažitelné. Proto se dnes i u nás můžeme setkat s výtvarníky zásadně ovlivněnými z Japonska se valící manga kresbou. Tímto vám představujeme autora, do jehož díla se otiskla snad nejsilněji, Adama Peldu. Tvůrce, u něhož se manga propojila s díly americké moderny do nepřéhlednutelného celku neoddělitelně kloubícím Východ se Západem - mangu a ImageLike - i podivnosti lidské duše a melodickou linku. Jednoduše řečeno, autora razícího (krom jiného) cestu jednomu z posledních trendů US comicsu. Nepodíváte se na něj?
Horor jako vystřižený z učebnic Georga Romera a Cliva Barkera, akční a přímočarý příběh nechávající stydnout krev v žilách. Počin začínajícího nakladatelství, držící se přesto několik týdnů v čele žebříčků prodejnosti ve Spojených státech. Z počátku velmi dobře se rozjíždějící, ke konci strhující a šokující děj. Novátorská kresba a originální námět. Komiks, který loni hýbal celou Amerikou. Hrůzostrašná atmosféra, nezvyklý formát a již připravované filmové zpracování. To vše se dá bez dechu říci o upírském thrilleru 30 days of night (30 dní dlouhá noc).
Prehistorie francouzského komiksového magazínu Pif (1969-1992) je čtenářům Komiksu.cz dobře známa. Díky unikátním snímkům 58 let starých obálek můžeme sestoupit do doby ilegálních a komiksy slušně zaopatřených magazínů Vaillant (Hrdina), které si vydávali mladí členové francouzského hnutí odporu. Oficiálně začal časopis vycházet v březnu 1945 pod názvem Vaillant - nejúchvatnější magazín. V ukázce přinášíme jeho podobu z května téhož roku. Veškerá podobnost s agitkami minulého režimu je čistě náhodná. Pod jedním z partyzánů však vykukuje Pif, o němž by nikdo tehdy ještě neřekl, že jednou ovládne celý časopis…
Při dokazování provázanosti comics se secesí je třeba vyzdvihnout také význam, jaký měl u tohoto slohu literární obsah výtvarných děl, jejich tematika a symbolika, neboť i znaky těchto faktorů z období z přelomu století se dosud v kreslených příbězích výrazně uplatňují.
Cílem webu komiks.cz je přinášet kvalitní publicistiku náročnému čtenáři. Neexistuje tu žádná závislost na jakémkoli nakladatelství, komiksy jsou podrobovány odůvodněné kritice a autoři za ni nesou odpovědnost.
Jste tvůrce komiksů?
Rádi vám dílo zveřejníme v rubrice Volná tvorba. Komiks zpropagujeme, jednotlivé stránky komiksu pak budou postupně vycházet každý týden na pokračování přímo na hlavní stránce. Kontaktujte nás!
