David B. nejčastěji užívá kratších, jednoduchých, avšak promyšlených vět. Střídá se v nich spisovná i hovorová mluva, místy se objeví i výrazy expresivně zabarvené, které však vyprávění příjemně oživí. Neradostné události ze života rodiny dokáže popisovat a komentovat se správným nadhledem, vtipem a mnohdy své vzpomínky okoření dávkou ironie. Opět se nabízí srovnání s americkým dílem Maus, ve kterém se Art Spiegelman podobně snaží tíživou rodinnou atmosféru zlehčovat.
Dosud jsem převážně pojednávala o obsahu Padoucnice, v následující části se proto podrobněji zaměřím na problematiku formy a její uspořádání. Opomenu-li dílčí epizody, jež nejsou pro děj stěžejní, vychází celková kompozice komiksu ze tří hlavních linií, jež se vzájemně proplétají a spoluutvářejí dějovou osnovu Padoucnice.
Vyprávění druhého dílu Padoucnice autor ozvláštňuje historkami z dětství a místy až zdlouhavými vzpomínkami na své předky, rodiče a prarodiče. Zároveň vstupuje do děje rozmlouváním se svou matkou. Hovoří spolu o životních poměrech předků, o rodinných vztazích, ale i způsobu života, jenž vedli, o jejich osudech a osobních tragédiích. Srovnává boj proti nemoci a smrti, jenž vedou oni, s bojem o přežití prarodičů, kteří byli nuceni čelit tvrdým životním podmínkám.
Barevnost projekcí byla potlačena, až na tu a tam objevivší se červený nebo žlutý akcent, aby pak byl podtržen kontrast Modré oblohy, když princezna uniká v Modrém Kolibříku z Mullerdómu. Nakonec celému charakteru díla nejvíce sluší barevnost monochromatická, podtrhující komiksové schéma celého příběhu. Potřebnou náladu dodalo každé konkrétní scéně barevné nasvícení.
V komiksu Padoucnice zaujímají dětské představy, fantazie a sny důležité role. Svět mladého Pierra-Françoise je plný strašidel, démonů, přízraků a ďáblů, … on se jich však nebojí, mnohem větší strach má z lidí, života a budoucnosti. David B. dal už jako všem „svým“ dětským představám o válce i bratrově nemoci dokonalou formu. Dokázal je symbolicky zpřítomnit tak, že se obratně a věrohodně proplétají skutečným děním. Staly se podstatnou a neodmyslitelnou součástí autorova subjektivního vyprávění.
Při vytváření vizuální podoby Mullerdómu mi byly cennou inspirací iluzivní perspektivy schodů a stavby M. C. Eschera, úžasné světy Moebia i futuristická architektura Enkiho Bilala. Při vytváření designu West-Westru, města dobrodruhů, jsem myslel na secesní víceúrovňové pasáže s luxvery jako Pařížské bludiště pasáží, vedoucího do temných uliček s obskurními obchody s polospuštěnými roletami. Panel, kde Stařec vede Broka k Liftu je, bez dýchajících větráků, citací Barbarelly, kde je shodou okolností také bludiště plné slepců, vedoucí do sídla doktora Durana-Durana.
Jedním z charakteristických a nejzajímavějších rysů Padoucnice je, že nelze jednoznačně definovat, o čem vypovídá. I přes její polytematičnost se pokusím alespoň částečně děj nastínit. Jednotícím tématem komiksu je boj autorova staršího bratra s epilepsií. Postupně jej však doplňují dílčí epizody, předkládané čtenářům prostřednictvím dětských fantazijních představ.
Komiksem označujeme sled obrazů, tvořících souvislé sdělení. Obrazy promlouvají pomocí různých specifických symbolů, typologie charakterů postav je většinou založena na přesně koncipovaných stereotypech. V našem případě je Weissův hrdina Petr Brok Detektivem, a od toho se odvíjí model jeho chování...
Velkou zásluhou nakladatelství Mot zavítal do České republiky překlad autobiografické komiksové série francouzského kreslíře Davida B., jež nese název Padoucnice. Komiksový cyklus zahrnuje celkem šest dílů. Silný, autobiograficky laděný Spiegelmanův komiks Maus má na trhu žánrového konkurenta. Padoucnice totiž podobně jako Maus zpracovává téma pro komiks netypické: příběh rodiny, která je osudově poznamenaná - v tomto případě nikoli holocaustem, ale epilepsií nejstaršího z dětí.
Jako umělecký výkon ke své bakalářské zkoušce předkládám svůj podíl na inscenaci románu jednoho ze zakladatelů české sci-fi, Jana Weisse, Dům o tisíci patrech, realizovanou v divadle Disk na podzim 2004. Jako absolventskou inscenaci IV. ročníku KALD DAMU ji režírovala Natálie Deáková. Příběh neohroženého Petra Broka, který se v horečnatých snech ocitá v šíleném mrakodrapu o tisíci patrech a bojuje za záchranu Princezny Tamary, je pohádkový a groteskní, ale zároveň se dotýká takových témat, jako je válka, totalita a nesvoboda jedince.
V roce 1929 zatím vzniká na opačném břehu Atlantiku seriál, který (dá se říct) předurčil celý vývoj evropského comicsu. Georges Rémi, tvořící pod jménem Hergé (= foneticky iniciály R. G. [eržé]), vytvořil postavu Tintina, mladého reportéra, chytrého a šikovného, leč (záměrně) poněkud bezbarvého. Tintin, který se prvně objevil v dobrodružném příběhu z Ruska na stránkách belgického deníku Le XXe Siécle, se od počátku těšil nesmírné oblibě – každý se totiž mohl vpravit do jeho kůže.
The Yellow Kid a jeho následovníci tedy vznikli v době, kdy Pulitzer s Hearstem dotvářeli typ senzačních denních novin, charakteristických už svým “jazykem bez přídavných jmen”. Tato skutečnost (stejně jako fakt, že tyto seriály byly oblíbeny u “negramotných” přistěhovalců, kteří v té době přímo zaplavovali Spojené státy a kteří jim i přes špatnou znalost angličtiny rozuměli, neboť si děj domýšleli z kreseb) skýtala samozřejmě půdu pro pozdější kritiku, například i ze strany “odborníků” ze socialistického Československa.
V poslední dekádě 19. století došlo na poli velkých amerických deníků k sílení konkurenčních bojů, které vedlo až k proslulé válce novinových trustů, z níž se podle mnohých zrodil “pravý”, moderní comics.
Bezprostřední předchůdce comicsu je nutno hledat v dílech satirických kreslířů a osobitých karikaturistů. Již s nástupem knihtisku, kdy došlo k podstatnému rozšíření čtenářské obce, začalo mít tištěné slovo výrazný politický a ideový dopad. Brzy se však zjišťuje, že vhodná karikatura může mít větší účinek než množství slov, a tak dochází k jejímu mocnému rozvoji. Velcí karikaturisté – již např. Francisco Goya ve svých Caprichos – používali mnohdy technik přiřazovaných kreslenému seriálu a zavedli také mnohé prvky, se kterými pozdější comics pracuje...
Našli bychom mnoho dalších projevů různých tendencí, za jejichž vyvrcholení bychom comics mohli chápat (např. tzv. epigrafy, enigmy, stemmy apod., literární útvary rozšířené od konec středověku, přes renesanci až po baroko, které spojují jazykotextovou a obrazovýtvarnou složku). V 17. století se na západoevropských trzích prodávaly také ilustrované sešitky znázorňující surové gagy proslulé dvojice britského loutkového divadla té doby, kterou byli Punch a Judy. Právě tyto příhody mají velmi blízko ke zlomyslným kouskům hrdinů z cartoons přelomu 19. a 20. století…
„Největší“ tentokrát nikoli významem, ale skutečnou rozlohou. Nebudeme-li počítat menhirové řady coby jeden z nejstarších příkladů seriálu, a poohlednéme-li se vizuálně přesvědčivějších pramenech, padne náš zrak dříve či později na zmínku o kostelu Sv. Jakuba Většího ve Slavětíně. Výjevy jak historické, vztahující se ke středověkým mocipánům světským i církevním, tak ryze náboženské (symbolické předávání kostela i scény z Bible) zdobí stěny kostela kolem dokola do výše několika metrů. Podobná výzdoba ovšem není v kostelech jedinečná – dá se ale podobné vyjádření ještě (už?) považovat za komiks?
Asi nejcennější středověkou památkou obrazového líčení děje je tzv. tapisérie či gobelín z Bayeux (ve Francii je nazýván podle legendární autorky Tapisserie de la reine Mathilde neboli Tapisérie královny Matyldy). Na sedmdesátimetrovém pásu lněné látky jsou v osmapadesáti epizodách v nekonečném sledu scén líčeny události, které vedly k dobytí Anglie Normany pod vedeném Viléma Dobyvatele v roce 1066. Je zde oslavováno hrdinství Normanů a opěvováno jejich vítězství. Tento gobelín je velmi vydařeným kresleným vyprávěním, a jak říká Clair: „když sledujeme různé scény rychle za sebou, vzbuzuje to bezděky představu comics.”
Zdá se, že comics je kulturní forma tak raná, jako je kultura sama. Nástěnné kresby v jeskyních, které skládají příběh, dokazují, že vůbec první umělecky tvůrčí způsob, kterým se člověk dokázal vyjádřit, byl obraz. Naši prapředkové sdělovali a vnímali děj vizuálně dřív, než toho byli schopni verbálně. Člověk nejdříve inklinoval k obrazu, až později se vyprávění ujímala řeč a až mnohem později začala být slova zaznamenávána a vyprávělo písmo. Dnešní comics tak v sobě vlastně spojuje tuto původní, archaickou tendenci s pozdějším, specifickým civilizačním vynálezem – písmem.
Paralelně s českým překladem slovenského literárně-komiksového cyklu o agentu Rogeru Krowiakovi vznikala i jeho rozhlasová adaptace. Její autor, Miroslav Zelinský, ji označuje jako “první rozhlasový komiks”. Toto označení nás nemohlo nechat chladnými – podívejme se mu (a projektu samému) tedy na zoubek.
Huh, westernizace? Co to je? To je jako převádění příběhu ze sci-fi na western? Tak asi takhle bych ještě před několika lety asi reagoval, kdybych slyšel toto slovo. Od té doby jsem trochu víc zabředl do světa asijského comicsu a tak vím, že kdyby se tento výraz vyskytoval ve slovníku cizích slov, vypadal by tento odkaz asi takhle: Westernizace: Převod asijských comicsů psaných zprava doleva na způsob vyhovující „západnímu“ čtenáři. Tím by se v kostce dala shrnout celá problematika, která se za tímto slovem skrývá. Stručně, jasně a nic neříkajícně. Proto si jej v tomto článku probereme podrobněji.
Cílem webu komiks.cz je přinášet kvalitní publicistiku náročnému čtenáři. Neexistuje tu žádná závislost na jakémkoli nakladatelství, komiksy jsou podrobovány odůvodněné kritice a autoři za ni nesou odpovědnost.
Jste tvůrce komiksů?
Rádi vám dílo zveřejníme v rubrice Volná tvorba. Komiks zpropagujeme, jednotlivé stránky komiksu pak budou postupně vycházet každý týden na pokračování přímo na hlavní stránce. Kontaktujte nás!
